"Pokud byl Brusel otevřenou knihou, pak to byl komiks." Koupila jsem na základě zdejších komentářů, resp. zdejšího celkem kladného hodnocení, aniž bych se nějak podrobně zabývala obsahem. Když jsem si konečně vyšetřila dostatek času na přečtení téhle přímou řečí nijak neoplývající knihy, byla jsem fakticky v šoku. Tolik "bruselských" podrobností, tolik sarkastických poznámek na téma (ne)fungování unijních struktur, samotná forma románu, to vše mě doslova posadilo na zadek. Je to velkolepý projekt - jak jinak, když jeho předmětem je velkolepá idea sjednocené Evropy! Realizací této skvělé myšlenky však byli pohříchu pověřeni lidé, a to jsou, jak známo, tvorové chybující, někdy váhaví, někdy dokonce úplatní, a vesměs nacionalisté, jako správní zástupci svých národních států. Pravda, soudím, že tak ve třech čtvrtinách začal autorovi trochu docházet dech a příběh mírně ztrácel na obrátkách, ale to bych ještě skousla. Mnohem víc mi vadila zdejší cizojazyčnost - možná nepatřím do správné skupiny čtenářů, možná autor cílil na polygloty. (Anebo spoléhal na překladatele?) Já si ale stěží poradím s angličtinou, trochu porozumím i jednoduché polštině, hůř už jsem na tom s latinou, ještě hůř s francouzštinou, stěží poznám vlámštinu a sice poznám, ale vůbec nepoberu řečtinu. (Aspoň že tam nebyla čínština, nebo prostě obrázkové písmo!) Všechny tyto jazyky se tady objeví, jenže slovník nebo vysvětlivky žádné. Možná není porozumění těmto větám nezbytné, ale potom je přece autor do knihy nemusel vůbec zařazovat! Anebo tam svůj význam mají, ale potom bych si prosila překlad. Vždyť o několik desítek stran dále se dočtu: "Problém s cizími jazyky, jak Erhart věděl, pokud je člověk neovládá aspoň jako macešštinu, je v tom, že člověk vždycky říká jen to, co dokáže říct, a ne to, co chce říct." I tak jsem velice ráda, že jsem se s knihou potkala, a určitě ji budu doporučovat, ale spíše náročnějším čtenářům. Opět jsem zde narazila na Abelarda a Heloisu, smilnící přímo na oltáři Notre-Dame (tak kde je pravda a kdo ji bude hledat?); skvělé byly bruselské cyklistické etudy (EU Cycling Group a němečtí úředníci fakt boží!!!); úvahy o nevhodnosti formulace "řecký záchranný deštník" a obecně o řecké roli v EU, a mnoho dalších zajímavostí. Odkazy na české prostředí mě také velmi překvapily a v osobě Bohumila Smékala mi okamžitě naskakoval Bohumil Vostal, někdejší zahraniční zpravodaj ČT v Bruselu. Já sama sobě časem naordinuju druhé přečtení, a to nedělám často. "Erhart věděl, že lobbisté nejsou nutně cynici, ne všichni. Skutečně věří tomu, co říkají, zaprvé proto, že se nic jiného nenaučili, a zadruhé, protože se tím naučili vydělávat peníze. Jejich mantra je dobře placená, ostatní méně nebo vůbec ne. Taková je aspoň zkušenost. Člověku nelze vytýkat, že usiluje o blahobyt, ani to, že usiluje o bohatství, jedno ale ano: je-li prodejný. A to oni jsou. Objektivně. Svou ignorancí vůči ideám, které nezapadají do schématu, za jehož obhajobu jsou placeni."

Jde napsat čtivý a vtipný román o bruselských úřednících, připravujících na ubíjejících poradách slavnost k 50. výročí evropského projektu? Robert Menasse to kupodivu dokázal a dal lidskou tvář unijní administrativě, skrytou běžnému lidu pod mlhou stereotypů. Dějově to příliš strhující není, jsou to spíše načrtnuté příběhy různých obyvatel deštivé (ne)metropole Evropy, kteří jsou v různých fázích (ne)naplnění svých životů. Kniha ale nestojí na jednom silném příběhu, spíše je to mozaika lidských osudů skrytých za zdmi monolitických paláců unijních institucí. Autor do nich během šesti let pronikl velmi hluboko a „bruselští byrokraté“ v románu ožívají coby inteligentní, vzdělaní a jazykově vybavení lidé, mezi nimiž jsou idealisté, pragmatici i kariéristé, ale nakonec je všechny vede idea sjednocené Evropy. Problém daleko spíše představují politici, protože „konkurující národní státy spojené do unie blokují evropskou politiku i státní politiku“. Menasse na jednu stranu vzdává hold evropskému projektu jako tečce za válkami (a v konečném důsledku Osvětimí), na druhou stranu ale tepe jeho reálné fungování (podobně to mimochodem vyjadřoval i Václav Havel ve svých projevech k Evropskému parlamentu). Tuto vleklou krizi, spojenou s politickou neakceschopností a zbytněnou regulací, jistě neukončí „more of the same“, leč nezdá se, že by někdo nabízel cestu ze začarovaného kruhu… Knihou se také prolínají poněkud pochmurné úvahy o stárnutí a umírání, o lidském údělu a snaze zanechat stopu na tomto světě při jediné šanci, kterou k tomu máme. Objevují se v ní znepokojivé historické okamžiky jako zástupy běženců na dálnici mezi Vídní a Budapeští nebo teroristický útok na stanici Maalbeek v bruselském metru. Současně je ale plná drobných legrácek, postav na hraně karikatury a groteskních momentů, třeba prase pobíhající po městě nebo epizoda s teplým (německým!) spodním prádlem při cestě do Osvětimi. Kdo trochu zná Brusel, četbu si užije o to více. (9/10)