Při opakovaném čtení jsem si uvědomila, jak "privatizace" po revoluci likvidovala naši tradiční světově známou výrobu. Nejen sklářství, těch oborů by bylo plno. A bohužel obnovovat zničené je těžké. Projíždět nejen Vimperkem v té době bylo tristní, leckde je stále. Příběh zániku skláren, tradice v rodinách, národnostní otázka, naděje na obnovu----to vše zde najdete.

Pro čtenáře z Vimperka a okolí musí být autorovy knihy srdeční záležitost. Můj druhý Sichinger, čtení stejně dynamické a fofrem se ženoucí jako v Kocovině šumavského léta. Tentokrát sovětská okupace z roku 1968 uvádí příběh z roku 2013, ale také příběh šumavského skla a šumavských sklářů a slavné tradice, rozmetané po roce 1948 a podruhé při zmařené naději na sklářský restart v letech devadesátých. Naštěstí se tady otvírá v závěru naděje… Mimochodem, mrkněte na Meyrovy nádherné sklenice na net. A co takhle návštěva obnovené sklárny v Anníně? Docela mě to sklářství chytlo… I když Kocovina šumavského léta byla pro mě o fous silnější. ---------------- Poznámka mimo hodnocení: Jak již níže poznamenáno, v roce 1968 k nám nevtrhla Rudá armáda, ale Sovětská armáda; trochu škoda, že se tato dějepisná chybka dostala do názvu… Jako pamětnice, byť tenkrát dětského věku, si to pamatuju bohužel velmi dobře, včetně těch bílých pruhů, co označovaly při invazi všechna jejich vojenská vozidla…