Takhle má vypadat dobrý cestopis - obsahuje zajímavé postřehy, historii míst i info o politické situaci (komentované většinou s jízlivou ironií), je obohacený osobními příběhy a pocity a zaujme i čtenáře, pro které není Hedvábná stezka a země jako Afghanistán, Kazachstán apod. až tak atraktivní. Lucie Drbohlavová umí cest užívat se všemi krásami i nepříjemnostmi (ke kterým přistupuje s obdivuhodným nadhledem nezbytným pro pobyt v těchto zemích) a především je dobrá vypravěčka a její styl psaní mi sedí. A dobře napsaný a zpracovaný cestopis je v tomto žánru zaměřujícím se na informační stránku spíše výjimkou.

Mám slabost pro hudbu středoasijských regionů, takže mě logicky zajímá i prostředí, ve kterém vzniká. A tenhle cestopis, ačkoliv nepatří k nějakým milníkům žánru, docela příjemně plní moje očekávání. Je vidět, že autorka má k daným zemím skutečný vztah i nemálo zkušeností a věnuje tak více prostoru hlubším postřehům z běžného života než turistickým atrakcím, nešetří vlastními historkami z cest a ještě to doplní stručnými historickými exkurzy. Jako literát-amatér občas neodolá nějakému tomu vypravěčskému klišé, ale většinou si dokáže uhlídat, aby z úrovně "přístupné širokému čtenářstvu" nesklouzla na "povrchní plkání". A co se týče jejího respektu a empatie vůči místním zvyklostem a tradicím (jako když v Afghánistánu beze stopy opovržení nebo nadřazené shovívavosti zkouší správně nosit burku), klobouk dolů. Takhle by si měl počínat host v cizí zemi.