Eseje navazují na autorovu úspěšnou, odborníky i veřejností oceňovanou knihu Evoluce svým vlastním tvůrcem. Od velkého třesku ke globální civilizaci (2013). Veverka přehledně a čtivým způsobem mapuje dějiny teologického myšlení a osvětluje základní pojmy, jako je panteismus, deismus či teismus, a podrobně rozebírá rozmanité důkazy Boží existence, jak byly vypracovány v různých obdobích evropské teologie a filozofie. Zvláštní pozornost věnuje teologickému myšlení 20. století, které reagovalo na rozvoj vědeckého poznání. Moderní teorie stvoření je tu představována zejména tzv. antropickým principem, případně Bohem velkého třesku. Autor však nezůstává jen u myšlení a teoretických konceptů. V několika kapitolách se věnuje reálným náboženstvím od animismu a polyteismu přes tři velká monoteistická náboženství – judaismus, křesťanství, islám – až k jednotlivým vírám a mytologiím Východu. Veverka nezastírá kritičnost zejména vůči hlavním monoteistickým náboženstvím, ale zároveň má hluboké pochopení pro lidské hledání Boha a něčeho, co nás přesahuje. Miroslav Veverka (1927) vystudoval Právnickou fakultu Karlovy univerzity a do začátku normalizace působil jako soudce a pracovník ministerstva spravedlnosti. V roce 1971 musel z politických důvodů opustit justici a až do roku 1989 se živil jako sociální pracovník. V této době se ve volném čase začal věnovat studiu biologie a dalších přírodovědných disciplín. V roce 1990 byl zvolen soudcem Nejvyššího soudu v Praze a po přemístění této instituce do Brna pokračoval jako soudce Vrchního soudu v Praze až do svého odchodu do důchodu v roce 2003. V této funkci řešil i některé mediálně známé kauzy, jako byl případ generála Alojze Lorence, agenta provokatéra Ludvíka Zifčáka či nájemného vraha Jiřího Kajínka. V šedesátých a sedmdesátých letech publikoval řadu článků v odborných časopisech doma i v zahraničí, a to převážně z oblasti kriminologie. Jeho knižní prvotinou byla Evoluce svým vlastním tvůrcem (2013).