Milí čtenáři, dostala se vám do rukou kniha. Zbytečná, a přece ne. Tomáš Kříkava v ní otevírá své nitro. Jaké je? Trochu melancholické a depresivní, a přesto plné barev a obrazů, plné metafor a něžných dotyků. Kniha, u které se zasníte, kniha, při které na chvilku přestane odtikávat čas. Kniha. Zbytečná. A přece ne. Poznala jsem jednou jednoho snílka. Uměl vyjádřit své sny slovem. Byly to sny o bílých ptácích, o jantarově rudou krůpějí zmáčené zemi, o očích svého milého. Byly to sny nejenom plné světla, ale i kruté a morbidní. A všechny dokázal napsat na papír. Odhalit se. Splynout s řádky. Uletět času… Zbytečné? Nikoliv... Z doslovu Petry Poliakové