Skutečná poezie, kterou mohl napsat jen skutečný básník. Tim je básník. Jeden z těch, jaké naše poezie mívala v minulém století. Má místo srdce metronom a místo očí dveře. A v těch dveřích stojí a vítá svět takový, jaký je. A potom o něm píše básně, které jsou krásnější a zároveň opravdovější než svět samotný. Třebaže je to protimluv, stejně je to pravda. Jako kdybyste jeli po magistrále v horkém odpoledni se staženými okýnky a trochu by vás pálily oči z výparů aut a zároveň byste hladili vzduch rukou vystrčenou ven. Z každého obrazu, který potkáte, si zapamatujete jen zlomek. A ten zlomek vám připomene sestřičky na oddělení paliativní péče, připomene vám květinu, co zapouští kořen do Evropy a ruce, které se pouští rukou rodičů, aby se chopily jiných rukou. Ano, je to proud asociací, ale není jako žádný jiný, který jsem kdy četla.

Mladých básníků jsou stovky, tisíce. Nicméně většina tvůrců se v mládí těžko vymaní z nějaké škatulky. Většina skončí u klišé. Klišé o lásce, o sexu, o chlastu atd. Tim si dokázal najít svébytný styl, který nezapadá do tradičních škatulek. Navíc jako autor slam poetry umí svoje básně předat i naživo. Doprovodné fotografie jsou taktéž skvělé.