Můj ryze pocitový názor na Dánsko paradoxně plyne z úvahy, že když o někom (nebo něčem) nejdou drby a fámy a neplní stránky novin, bude to asi solidní. Pokud vyloženě nehledáte, moc se o Dánsku nedočtete. Tedy o DÁNSKU, ne o dánských turistech, co se jezdí vyřádit někam za hranice, například do Prahy. Vlastně jediné, co jsem z informací, co ke mně nějakými kanály doputovaly, Dánům zazlívala (kromě divoké vikingské minulosti), bylo to, co zazlívám všem koloniálním státům - a sice vztah k původním obyvatelům jejich kolonií. V tomto směru máme ale všichni máslo na hlavě a my, země bez kolonií, si tento handicap vesele kompenzujeme jinými způsoby. Díky této útlé knížečce jsem se za pár hodin o Dánsku dozvěděla opravdu hodně. Oceňuji informace v kapitolkách, věnující se jednotlivým oblastem dánského života a „štěstí“, šikovně proložené jemným humorem. Pobavila mě třeba pasáž o pisoárech/misoárech, dokladující absurditu snah o zrovnoprávnění pohlaví. V dnešní době by asi podobný návrh byl zamítnutý jako superdiskriminační, protože vlastníky určitých fyzických tvarů popuzuje stejně to, že jsou nějak nazýváni, jako to, že tak nazýváni nejsou. My, zatím ještě ženy, z toho bohužel vycházíme poněkud hůř a dle mého názoru si pod sebou dál vesele řežeme větev. Jako někdo, komu bylo cestování shúry odepřeno, jsem vděčná za lidi, co mi dokážou přiblížit místa, kam se sama nikdy nepodívám. Tady je to navíc někdo, kdo má z čeho čerpat, ví, o čem píše. Něco jiného je zajet si někam, vidět, pobýt pár dnů. A něco jiného je žít v jiné zemi, setkávat se s lidmi a nakouknout pod pokličku. P.s. Obálka je super