Podobné knihy se hodně špatně hodnotí. Vlastně už dopředu je člověku jasné, o čem bude číst a jak se děj bude vyvíjet. I tak jsem ke knížce přistupovala - vím do čeho jdu, bude to kruté čtení, jsem připravená... Přesto jsem byla znovu a znovu šokovaná tím, jak se v krátké době může stát člověk člověku vlkem, jak může člověk člověka tolik týrat, jak je možné, že k něčemu takovému vůbec mohlo dojít... Paní Violu obdivuji za její postoj k životu, za její odvahu o tom všem mluvit, za její lidskost. V knížce ani jednou nespadá do škatulkování, ale vidí lidi takové, jací jsou - dobří a špatní. Bez ohledu na národnosti nebo rasu... Rozhodně kniha, na kterou se nezapomíná. str. 161: " "Teto Helenko, nebojte se, tohle skončí a my se opět vrátíme ke svému starému životu a jednou o tom budeme vyprávět vnoučatům. A nebudou nám chtít věřit." Pamatuji si tu větu, kterou nám s úsměvem řekla. Měla pravdu - když jsem se občas svým dcerám snažila vyprávět o koncentráku, nechtěly to vědět. Podle mě mi nevěřily. Chápu, že se jim to muselo velmi špatně poslouchat. I mně se o tom vlastně těžko mluvilo. Snadněji se o tom říká cizímu, než blízkému člověku. Děvčatům jsem zážitky selektovala, ale i tak jim přišly neuvěřitelné a příliš bolestné. Nechtěla slyšet, že někdy někdo týral jejich maminku. Protože to znamenalo, že maminka se neuměla bránit. Že byla slabá. A to mámy být nesmějí. Mámy musí být a jsou nejsilnější na světě. Po válce jsem někde, myslím, že to bylo během procesu s Eichmannem, zachytila informaci, že koncentráky přežilo víc žen než mužů. Že jsme tam byli přibližně stejně procentuálně zastoupeni, ale že žen přežilo víc. I v mém okolí jsem to zažila. Když už některá žena přežila selekci, málokdy spáchala sebevraždu nebo vběhla do elektrických drátů, tak jako to dělali muži. Máme v sobě nějakou velkou sílu, která nás přímo nutí přežít. Muži asi ztratí dříve víru, že přežijí, neboť se více spoléhají na svou sílu a bojovnost. A tam ji použít nemohli. Tedy mohli, ale jen na chvíli. Potom je zastřelili nebo oběsili jiným na výstrahu. "

"Otevřela jsem svůj balíček převázaný konopným provázkem. Otevřela jsem ten tvrdý papír. Bylo v něm malinkaté jablíčko, čtyři oloupané vlašské ořechy a malý balíček z mastného papíru, do kterého se balilo maso u řezníka. I ten jsem otevřela. Byly v něm asi čtyři lžičky marmelády. Byla meruňková. Slaďoučká. Výborná. Všechny jsme plakaly. Všechny jsme pochopily, že to jsou balíčky od "Červeného kříže" z Hansova světa. A on, když nás tam viděl, se radoval a plakal štěstím, dojetím, a plakal i z hlubokého smutku. Hans byl Němec. Ale především to byl člověk." Tato pasáž dokazuje, že to není o národnostech, ale jen a pouze o lidech. Paní Viola udělala moc dobře, že se na závěr svého života rozhodla svůj příběh vypovědět. Protože tyto osudy nesmějí být nikdy zapomenuty. Drsné to bylo, nespravedlivé to bylo, bolavé to bylo i dojemné to bylo. Díky za to, nezapomenu!