Z komentářů zde předešlých je patrné, že každého osloví něco jiného, každý máme svého favorita i "zatracence" mezi "žoldnéři fantasie" (teď označuji touto metaforou spisovatele, nezmiňuji jméno knihy). Kupříkladu - někdo slečnu Müllerovou miluje, někdo si zoufá nad jejími příběhy, jiný zase styl paní Ruskové nesnese, někdo ho hltá plnými doušky a tak dále, a tak dále. I já mám své favority i autory, od kterých, řekněme, mi nesedí jejich slohový styl, příběhy, či někdy dokonce obojí. Když se to sejde v kombinaci.... Znáte to. Není možné zavděčit se všem - a hlavně, není ani třeba. Názor, že porota ráda čte stále dokola to samé, mi také někdy přijde blízký. Sice jsem psal u třetího ročníku Žoldnéřů o rozmanitosti a kontrastu, ale ten, jak se zdá, je mnohdy zachován ve stejné formě. Ne jen tím, že vyhrávají často ti samí autoři (inu, tak jsou asi prostě dobří), ale i příběhy jsou mnohdy (a také dosti) podobného rázu. Ale když se mrkneme přímo na samotné povídky - v tomto ročníku mě nejvíce zaujala povídka s nádechem orientu "Bílé zdi Safta-dan" od paní Molcarové. Dále také mě oslovila velice zdařilá povídka od Lucie Lukačovičové nesoucí název "Měděná cikáda" , která se odehrává v ještě vzdálenějších krajinách, či krajinách jim podobných. Samozřejmě zajímavých povídek bylo více, stačí se podívat do záložky "Povídky", nač to tu rozebírat znovu. Kdybych měl ale pátý ročník Žoldnéřů fantasie srovnávat s ostatními, líbil se mi více ten předchozí s podtitulem "Knížata páry a ducha". Ale jak si všimnete v ostatních komentářích - jiní to vidí také... "jinak". Tisíce očí, tisíce pohledů. Nebo tak nějak se to říká. Ne? Ale jsme zase u toho. Ne každému se je třeba zavděčit. Co mi trochu chybělo byl už klasický doslov pana Leonarda Medka, který byl nahrazen dvěma stránkami takového "doslovu" od Miroslava Žambocha. Co ale zase vynahradilo toto malé "zklamání" byl volný prostor, který se objevil z důvodu (alespoň, co jsem pochopil) krátkosti povídek. Tento prostor totiž vyplnil pan Michael Bronec, nino jiné, krátkou ukázkou ze své dnes už vyšlé knihy "Tři kapitáni". Docela se na knihu těším, zrovna kouká na mě z knihovny. Mohu říci, že láká pohledem. Kdyby tedy nějaký pohled samotný hřbet knihy měl...

Lepší než trochu slabší minulý ročník. Pár průměrných kousků, u nichž moc nechápu, čím tak oslnily porotu, by se sice našlo (Viviana Stellata, Výstrková), ale ty zábavné povídky naštěstí drtivě prevažují. Přecijen většina z autorů už je docela vypsaná a od některých už bych si rád přečetl něco delšího (Žlebek, Mullerová). Jen mě trochu zklamala absence nějakého pěkného doslovu, jaké obvykle píšou Medek nebo Vrbenská :) Ten kratičkej referát od Žambocha je dost chabá útěcha. I když je mi jasné, že tentokrát jaksi nebylo o čem psát.