Když Vasilij Zajcev dorazil v říjnu roku 1942 do Stalingradu, průměrná životnost sovětského vojáka zde nepřekračovala 24 hodin. Tato statistika se však v průběhu bitvy postupně zlepšovala, mimo jiné i zásluhou skupinky odhodlaných odstřelovačů – a Vasilij Zajcev se měl stát nejlepším z nich. Zároveň také patřil k těm šťastnějším, kteří u Stalingradu bojovali a boj přežili, aby mohli svůj příběh vyprávět. Zajcev poskytuje čtenáři jedinečný pohled do tváře války – tváře plné hrůzné brutality a zoufalství vojáků obou stran, tváře doložené děsivou statistikou mrtvých a raněných. Jeho Zápisky jsou považovány za nejlepší záznam o stalingradské bitvě z pera přímého účastníka bojů a představují klasické dílo válečné literatury.