Ty kráso! Kam se hrabe úhlová bruska, nebo šmirgl papír se svou drsnou ostrostí severského podnebí, na tak břitký jazyk - styl psaní, Lucy Taylor. Násilí a vulgarismy zde létají, jako vlaštovky po dešti... Osm povídek, osm časovaných náloží..., které ve výsledku jdou, až na samou dřeň. Nemám ze Vzteku, žádnou upřednostněnou povídku, vlastně nemám víc co dodat. Nakonec, jak se ukázalo v některých příbězích..., "bylo lepší méně mluvit, více konat..."

Lucy Taylorová využívá motiv vzteku jako spojovací prvek pro sérii hororových povídek, které rozhodně nejsou určeny lidem slabší povahy. A jestli ve vás automaticky vznikl dojem, že půjde o romantické emocionální výlevy upírů, tento předpoklad nemůže být pravdě vzdálenější. Ostatně už charakter úvodní povídky rozhodí čtenářovu otevřenou mysl sérií krvavých scén a vulgarit takového kalibru, že by i dělník na stavbě přišel o řeč. Nejedná se však o literární manýru, jejíž jediným úmyslem je záměrně šokovat. Velmi brzy pochopíte, že hrdinové jednotlivých příběhů vyrůstají ve světě, kde podobné chování je hluboce zakořeněné a cokoliv jemnějšího či spisovnějšího by nikdy nemohlo tak věrně zachytit atmosféru místa nebo doby. Sbírku Vztek a další příběhy sestavil a vydal Martin Štefko, přičemž záměrně vybral povídky napříč autorčinou tvorbou, jež dokonale charakterizují jak její přístup k žánru, tak neotřelou náturu. Všechny přitom plnohodnotně zasytí pradávnou lidskou touhu maličko se bát.