Kniha, která vás sice nevyléčí z deprese, ale zato vás naučí, jak prodat svůj úspěch, neboť na to je Seligman opravdový expert. Zřejmě jde ale o součást pozitivního přístupu k životu – být hrdý na to, čeho jste v životě a kariéře dosáhli a umět to s náležitou pompou prodat (byť některé útoky na kritiky nepůsobily jako něco, co by napsal člověk jsoucí v naprosté duševní pohodě). Kapitoly, v nichž autor popisuje genezi pozitivní psychologie a její aplikaci ve škole nebo v armádě jsou bez debat čtivě napsané (tohle prostě američtí vědci umí), jen vám moc nepomůžou s vašimi osobními problémy. Jde tedy do jisté míry o očekávání, s nimiž budete ke knize přistupovat. Svým charakterem je to zkrátka publikace více deskriptivní (většina kapitol) než preskriptivní (zejména první tři kapitoly). Základní poznatky pro osobní terapii (shrnuté hned v první kapitole) se týkají podmínek duševní pohody, kterými jsou podle Seligmana pozitivní emoce, zaujetí činností (stav flow), smysluplnost toho, co děláte, úspěšný výkon a pozitivní vztahy. Zásadní fakt, že není podstatné, co se vám přihodí, ale jak o tom přemýšlíte, je v podstatě převzat z kognitivní psychologie, vůči které se Seligman paradoxně vymezuje (stejně jako vůči antidepresivům) jako vůči metodě, která má charakter pouze paliativní, nikoli kurativní léčby. Přijde mi, že Seligman dost podceňuje sociologické hledisko, jak je ostatně patrné z jeho krátkozrakého odmítnutí zjednodušeně chápaného Sartrova citátu „Peklo jsou ti druzí“. Jako kdyby nezáleželo na podmínkách, v nichž žijete, traumatům z dětství, kulturním a politickém kontextu, výchově… jako kdyby každý jedinec žil ve společenském vakuu a rozhodoval výhradně sám za sebe, jako kdyby vážně stačilo „říct ‚ano‘ větší duševní pohodě“ a nestarat se o svět kolem (trochu v duchu vyhroceného randovského individualismu). Podobné prosazování jednoho přístupu jako jediného správného, který vyřeší všechny osobní i globální problémy, se mi obecně příčí a jsem pro nuancovanější pohled, zohledňující různé metodologie a filozofie. Jako jedna z mnoha knih, které vám pomohou změnit životní postoj a zvýšit kvalitu vašeho života, Vzkvétání určitě stojí za přečtení, ale nezůstával bych jen u něj, ale naopak sáhnul třeba i po knihách autorů, jejichž názory Seligman rezolutně odmítá (Freud, Schopenhauer). Být šťastný nemusí být jediným smyslem života.

Kniha mi pomohla si některé věci správně pojmenovat, dát jim formu a srovnat si je. Stavět na nich jako na pevném základě. Nějak jsem ale nepostřehla, že by tu Seligman zmínil sociální nebo kulturní hledisko. To má přece na formování jedince a jeho psychiky taky vliv. Sepisování tří věci používám. Ale to už jsem byla naučená ze skautu, tuším, že se tomu říkalo Modrý život.