Příběh z roku 1826, kdy celý Londýn čeká na rozsudek o Frannie, která má být odsouzena za dvojnásobnou vraždu svých pánů, kterým sloužila. Všichni ji označují za otrokyni, děvku a vražedkyni. Frannie vzpomíná na svůj život a poodkrývá tajemství, co se tenkrát vlastně stalo. Tak tohle bylo úžasné, nemohu to popsat jinak. Příběh byl plný závažných témat jako rasismus, otroctví, homosexualita, závislosti, postavení žen ve společnosti a to vše kolem roku 1820. Bylo tam tolik nespravedlnosti, že se mi chtělo při čtení křičet. Knížka ve mně vyvolala celou škálu emocí a silně mě zasáhla. Každou stránku jsem dychtivě četla a hltala každý řádek. Navíc je knížka napsána nádherným jazykem. Jsou zde slovní obraty a přirovnání, které se jen tak nevidí. Perla vedle perly. Na to, jak vážná témata v knize jsou, tak je to psáno až poeticky a mile. Vše pěkné a to, co mě zasáhlo, jsem si chtěla vypsat a pak jsem si uvědomila, že bych musela vypsat polovinu knihy. Čtení jsem si naprosto užívala. Vůbec bych netipla, že je to autorčina prvotina. Kniha je propracovaná do detailů a opravdu skvěle napsaná. Škoda, že není více vidět, myslím, že by si právem zasloužila více pozornosti.

Zajímavá kniha a rozhodně to není snadná četba. Přímá řeč se tu objeví spíše výjimečně, většinou jde spíše o popisy osob, míst, dějů a duševních stavů. Vyjadřování mi občas nesedlo, jako by malounko drhnul překlad, ale možná je to jen můj dojem. Nepotřebuju akční příběh, ale souhlasím, že děj se místy docela táhnul. O otroctví jsem se nedozvěděla nic zásadně nového, ale poprvé jsem vnímala jeho hodnocení a komentáře sepsané osobou, které se to vše bytostně dotýkalo a která přitom disponovala znalostmi a schopnostmi, jež v té době byly vlastní jen nemnoha bělochům. A za přečtení určitě stojí i závěrečná poznámka autorky, která odkazuje na reálné literární prameny. Knihy tohoto typu určitě nezaujmou všechny čtenáře, tak snad si tahle své příznivce najde. "Byron je chodícím důkazem, že zatímco mužovu pověst jeho neřesti leda lehce zašpiní, ženinu rovnou zahubí. Ach Frances, Frances, nemyslíš, že by se všem lidem měla předepsat jedna báseň denně? Žádná žena přece nemůže žít jenom z románů!" V tom měla pravdu. Román je jako dlouhý hřejivý doušek, kdežto báseň jako hřeb, co vám proženou hlavou.