Klid, klid, klid, klid, lidi, klid. Klid! Není to tak jak to vypadá. Já vím, vypadá to bídně, ale to vyžaduje systém, moje vina to není. Bez těch hvězd by mi to házelo, že jsem jednu knihu neohodnotil a to já bych nesnesl. Jsem oběť systému. Tak mi alespoň dovolte obhájit ten fakt, že je to daleko spíše problém můj, nežli problém té knihy. Psalo se, tehdy před věky, datum 20. června 2021. Toho dne, zajisté pln euforie ze složené maturity, sáhl jsem do své knihovny pro svazek – tím svazkem byl Dostojevského Výrostek. Jeden z posledních velkých románů toho génia, který jsem ještě nečetl. Nyní už mi, myslím, scházejí jen „Běsi“. Povšimněme si též dne, kterého jsem tuto knihu oficiálně „dočetl“. Ano, je to 25. leden 2022. Ano, víc jak půl roku jsem tu knihu četl. Knihu Dostojevského. Román. Román od Dostojevského. Doufám, že vidíte ten problém? Ne, už zcela vážně, táhnu tu ty blbosti déle než je vhodné. Výrostka jsem opravdu četl mnohem déle a mnohem méně kontinuálně, než by bylo vhodné pro jakýkoliv román, natož pro ten Dostojevského. Takhle dlouho se dá táhnout odborná literatura, ale ne ruské romány. Romány, ve kterých je cca 40 postav které mají až neuvěřitelně podobná jména (uf, ještě, že jsem nedávno smazal svůj příspěvek o tom, jak nesnáším lidi, co si v ruské literatuře stěžují na ruská jména) a chovají se podivuhodně podivně, což se pamatuje dobře u jedné postavy, ale ne u všech. A ve Výrostkovi se, jako naschvál, ze všech Dostojevského románů nejvíce postav chová strašně divně. Jo. Navíc mi patrně nesedl překlad a tempo knihy, které byl zvláštně horečné (horečné ve slova smyslu zmatené). Jakoby se v knize nic nedělo a přitom všude vládl chaos. Z toho všeho se dá vyčíst, že to, že se mi kniha moc nelíbila (nelíbila v kontextu Dostojevského, takže nutno podotknout, že mě ta kniha obohatila (a myslím to vážně) stále víc, než támhle nějaký Warhammer, kterému jsem dal „pět hvězd“) je vlastně moje chyba. Například to, že jsem si nenašel čas a vůli vydržet u ní alespoň čtyři hodiny v kuse a čtení neroztáhnout na půl roku. Ale jenom moje chyba to asi nebude, přihlédneme-li k tomu, že ostatní Dostojevského knihy mi trvaly nejdéle týden čistého času (Budiž, Idiota jsem četl tři měsíce, ale jednalo se asi o čtyři relativně dlouhé čtecí seance, které mezi sebou prostě měly delší prodlevy) a to hovořím o Karamazových, kteří jsou výrazně delším textem. Z toho lze vyvodit, že na knize je přeci jenom něco jinak. Postěžoval bych si nato, že mi nesedly postavy, jenže to mi nesedly nikdy (dobře pár postav u Karamazovů jsem měl rád), snová, podivná atmosféra je i ve Zločinu a trestu. Tak já vám nevím. Možná je to jakousi falešnou tajemností textu, která de facto vyplývá z toho, že vypravěč je blb. Nedovedu opravdu plně definovat co mi vlastně tak vadilo, ale… ale co už, smiřme se s tím. Důležité je, že kniha má i pozitiva. Jednak se mi hrozně líbí narativní struktura, která je dovršena samým koncem, úplně poslední částí poslední kapitoly. Je to dost meta, co si budeme. Nejenže je celý text strukturován jako kritická retrospektiva (a tady musím pochválit autora, protože těch pár poznámek, které utrousil Dolgorukij starší zapříčinilo to, že jsem se do něj zamiloval, zatímco Dolgorukého mladšího jsem nesnášel), onoto celé (po mém osudu) zachází ještě dál, když Arkadij napíše: „Zříkám se mnoha věcí z toho, co jsem napsal, zejména tónu některých vět i stránek, avšak nevyškrtnu a neopravím ani slovo.“. Tato věta způsobuje úplnou změnu na náhled textu, z revidovaného modelovaného textu se najednou stává jakýsi čirý tok, až podvědomý, který prohlubuje pocit objektivní sebekritiky, což je naprosto fantastické. V tomto ohledu, opravdu paráda. Druhá věc, občas se někde objeví nějaký blbec, echechechpetersonechechechm, pardon, který tvrdí, že člověk nemůže být morální, pokud není věřící. Dostojevskij samozřejmě dlouhodobě ukazuje, že je to hovadina, ale Výrostek jde ještě dál. Arkadij nám ukazuje že „morální“ nemůže osoba být dokud není celá, to prostě není možné, člověk, který není celý nemůže být morální, nejde to. Nejdřív musí najít svou ideu, svou filosofii, pohon, vnitřní sílu, říkejte si tomu jak chcete. Bez toho to nejde. Náboženství nestačí, samotné náboženství je prázdné, vyprázdněné. Je třeba najít sebe, svou „ideu“ a až poté je množné být morální. Nebojte, nebojte, už končím.

Vyrostek, rozsáhlý román ve čtenářské obci zastíněný jinými, známějšími Dostojevského pracemi, by žádného milovníka dostojevštiny neměl zklamat. Autorův génius se tu projevuje na obvyklých místech, tedy především v psychologické kresbě postav. Text je koncipován jako zápisky v ich-formě, v nichž nám hlavní hrdina Arkadij Jenom Dolgorukij líčí strasti, které zažívá ve svém novém domově v Petrohradě. Vypravěč zpětně analyzuje své jednání, rozebírá veškeré psychické pohnutky, ovšem nijak je nestylizuje a zůstává velmi sebekritický, proto čtenáři předkládá skutečně věrnou lidskou bitost plnou rozporů a zdánlivých nelogičností. Dolgorukij přijíždí do Petrohradu jako bezvýznamný levoboček téměř bezvýznamného zchudlého šlechtice, ovšem má svou vlastní"ideu", téměř asketický životní cíl vykonstruovaný v letech utlačování a šikany na gymnáziu. Z této ideje přímo vyplývá střídmost, mravní chování a postupná cesta do ústraní. Když se ale Dolgorukij ocitá v Petrohradě, je konfrontován s jeho obyvateli, většinou mravně nízkými, podlézavými, nedůvěřivými, slabými, a postupně se stále více zaplétá do intrik, kterým sám nerozumí, ale jakousi silou je k nim puzen, propadá dočasně neřestem a směřuje ke zkáze, protože ze spletitých vztahů se již nedkokáže vymanit. Je ale otázka, jestli si tontak nějáká jeho část nepřála, koneckonců u sebe záměrně držel dokument, který jej dělal zásadního pro všechny intriky. Souboj o dokument mezi postavami se podobá vnitřnímu souboji Dolgorukého o vlastní zásady, kvůli němuž se neohodlá dokument zničit. Dává mu totiž moc, a Dolgorukij s mocí počítá i v rámci své "ideje", chce žít životem v ústraní jen pod podmínkou, že nebude bezvýznamný, i když svá práva ani nebude uplatňovat. Je to velký a komplikovaný zápas askeze, ponížení, vůle, hrdosti. Stojí za povšimnutí, že zápletka Výrostka nese podohné rysy jako zápletka Idiota. V obou románech máme osoby s mravním ideálem, jakkoliv rozdílným, obě osoby zažily ponížení a trpí jistým stigmatem, a v novém prostředí se dostávají do konfliktu se společností, kterou Dostojevskij vykresluje značně kriticky. Dokonce ve výrostkovy máme postavu, která připomíná knížete Myškina, tedy Idiota, a tou je Arkadije Dolgorukého úřední otec, Makar Dolgorukij. Stejně jako Myškin i on je čistá, mravní bytost, poutník bez domova, a navíc hluboce zbožný. Když Versilov, výrostkův biologický otec a představitel druhého, Pertohradského světa (a sám k tomu zřejmě trpící disociační poruchou osobnosti, tedy rozdvojením) rozbíjí náboženskou ikonu po Makarovi, ocitáme se tak trochu v podobné situaci, jako když Rogožin zapříčinil duševní rozklad Myškinův v Idiotovi. Ačkoliv nepovažuji Výrostka za dílo zcela vhodné pro ty, kteří s Dostojevským teprve začínají, rozhodně je to plnohodnotný román hrající "dostojevštinou", který by rozhodně neměl být ve srovnání se známějšími autorovými díly opomíjen.