Pan Olsson má dobré nápady na techno-thrillery, ale zbytečně je zahušťuje velkým množstvím postav, zbytečnou rozvleklostí a nadbytečnou akcí, a také jeho chladný severský styl mi moc nesedí. Tato kniha je však čtivější než jeho prvotina, a snad se mu napotřetí zadaří, seškrtá dílo o třetinu, a bude mít tah na branku.

Olsson naservíroval zajímavý thriller, ve kterém se střídají chladné popisy, podivuhodné spiknutí a střihy akčního pojetí. Na počátku mě zaujalo tísnivé a detailně popisné prostředí, které okamžitě vtáhlo zvláště po několika stranách, kdy se ponořil Stockholm do temnoty. Ovšem záhy se dostavilo menší zmatení při snaze si upamatovat určitých jmen, majíce společné příjmení (Olsson nekompromisně obemilal příjmení Sandberg, aby se ujistil, že si jej čtenář zapamatuje), stejně jako vztahů mezi nimi a časové souslednosti některých jejich činů. Ono, když už jsem přišel na kloub všem těmto nuancím, děj mě opětovně navedl do hlubokých vod tápání při snaze pochopit následných událostí: Smrt jednoho ze Sandbergu, Williamova nesmyslná snaha mazat stopy a za každou cenu na sebe neupozornit vyšetřovatelé, přestože opak byl pravdou. Následoval zběsilý útěk před příslušníky z řad Interpolu, tajné služby i policie, až do Polska, kde začaly události nabírat opětovně zajímavý rozsah po setkání s Rebekou Kowalczykovou. V daném čase se pomalu propojovaly linky jinak dosud zdánlivě nesouvisející, jako grafická znázornění na diagramu neuronové sítě a internetu. Na malý moment jsem se nechal oklamat myšlenkou o psychotronice, než se odhalila pravda o vědomí stojící jako šedá eminence za vším děním. Příběh Sandbergovych měl tři roviny rozdělené pro každého člena rodiny. Ta věnované Sáře, byla tou nejkratší a nezapůsobila na mě, tedy až na její srdceryvný melancholický závěr. To největší pozornost byla věnována Williamovi. Christin, manželka a novinářka, hrála roli zpočátku pospíše podpůrnou, až i ona se dostala postupně do popředí s dalšími postavami, na které byla přímo i nepřímo upnutá pozornost Vševidoucího oka. Děj měl celkový spád díky střihům ala seriál "24 hodin", kdy sledujeme jeden konkrétní okamžik z pohledů různých postav i mnohdy napříč časem v řádu minut, hodin či dnů. Svým textovým rozsahem přesahovala většinu podobných knih, které jsem četl, a jen snad Brownův Počátek se jí mohl blížit. Délka nebyla ani tak dána bohatou zápletkou, jako popisností stahující do prostředí a myslí postav. Netřeba se bát, pokud jde o charakterové popisy, Vševidoucí oko se nesnažilo být psychologickým thrillerem, a tak nijak hloubavěji se prodírat jejich myšlenkami či pohnutky. Vše bylo psáno stravitelným způsobem. A tímto oslím můstkem se dostáváme k ústřednímu bodu kolem jehož se točí celý příběh ve zpodobnění Deus ex machina (či Vědomí jak to pojmenoval William). Valná sci-fi se zaobírá UI zeširoka, mnohdy jde o plně vědomou entitu schopnou komunikace s vnějším světem ať jako Skynet, mluvící spíše jazykem síly, či takové, chtějíce pouze se definovat a vymezit. Ve Vševidoucím oku najdeme podobné vztyčné body, jen spíše upozaděne. I když je příběh o hledání původu všech problémů, které přivedly svět společně s Williamem na pokraj katastrofy, ve skutečnosti šlo více o prostředek než cíl. O existenci Vědomí se čtenář dozví víceméně až na posledních sto stranách. Celou tu zbývající dobu to byl spíše imaginární konstrukt, taková Colombova žena, o které se mohlo mluvit než byla vidět. Za pomocí Olssonova talentu pro jazyk jsem se ke konci dočkal melancholické chvíle s určitým přesahem. Nevím jak na Vás, nicméně, když Vědomí a William spolu hovořili, každá vzájemně prožitá vteřina až do poslední chvíle byla plná nevyřčených emocí, smutku i smíru. Kniha neřeší zásadní otázky vědomí, podstatu existence života ani jiná velká filozofická témata, ke kterým svým způsobem jinak vybízí. To vůbec nevadí, což po přečtení uzná téměř každý.