Mc`Carthyho knihu Vlak Sunset Limited, či spíše brožuru, jsem si ve své oblíbené kavárně v oblíbeném knihkupectví vzala ke kávě s medovníkem spolu s dalšími knihami k prolistování. Vlak jsem vzala do ruky jako první. Na další vybrané knihy už nedošlo. Nejenom že jsem knihu téměř přečetla (není to pravda žádná bichle), ale ještě jsem si ji koupila domů, abych ji mohla přečíst znovu. A umístit mezi své poklady do knihovny. Nejsem přitom bůhvíjak zanícený fanoušek Mc`Carthyho. Bílá černá. Vzdělaný nevzdělaný. Věřící nevěřící. Smrt život. Pochopil nepochopil. Jednoduché protipóly. Jednoduché dialogy. Obrovská hloubka myšlenek o podstatě a smyslu života. Člověk čeká odpovědi. Místo toho přichází pochybnosti, další otázky. Je to nakonec jako téměř vždy. Poraď si sám... Smekám.

Scénář, jehož přečtení zabralo slabou hodinku, ale podmětů k přemýšlení mi dal na zbytek života. Jednoduché téma autor zpracovává pro něj typickými dialogy, ze kterých srší úsečná přirozenost, stejně jako ryzí lidskost. Nepřekračuje přitom hranici mezi intelektuálním výstřelkem a smysluplnou konverzací, takže jedni si užijí jazykovou vynalézavost a ti druzí konkrétní směr disputace. Pouze závěrečná třetina by si podle mě zasloužila lepší koncovku, na druhou stranu, čekat od Cormaca McCarthyho něco jiného, by bylo jako chtít od Mikuláše granát. A tahle hra ani žádnou třeskutou pointu nepotřebuje, protože je výjimečná sama o sobě. Obrovskou devízou Vlaku Sunset Limited je, že má skutečně co říct. Staví na protichůdných argumentech o smyslu člověka v moderní době, ovšem nepřiklání se k ani depresivní, ani k optimistické straně. Nechává čistě na čtenáři, aby si společně s postavami zapřemýšlel, jestli je víc Černý nebo Bílý a nakolik mu tahle póza vlastně vyhovuje. McCarthyho majstrštyk.