Caitlin je literární láskou už dob mých vysokoškolských let, kdy mi pod ruku padlo "Jak být ženou" a poté i "Morantologie". Tahle ženská je čtenářská sázka na jistotu, ale je mi jasné, že nemusí sednout každému. Já jako britofil ji miluju. Pokud jste poučený čtenář, tak víte, že vás Caitlin zaručeně pobaví, ale tentokrát to bylo jiné. Byla i vážná a ukázala nám své rodičovské trápení a bezmoc. Přesto je stále vtipná, výstižná, ironická o něco starší a úplně jinde.

Já tu ženskou miluju. Její psaní mi sedí, je v mnohém trefná, navíc aktuálně jsme se ocitly ve stejném věku a komentuje tedy mně mnohdy velmi blízká témata. Jak jsem při knížce"Jak stvořit dívku" zavzpomínala na svoje dospívání a do hrdinky se přímo vcítila, jak jsem si při čtení "Jak být ženou" tolikrát říkala: "Ta ženská vážně trefuje kladivo do hřebíku naprosto přesně." Tak i u Víc než žena s Caitlin Moran souzním. Zase jsem neudržela smích, zase jsem měla chuť číst úryvky nahlas lidem na potkání, klidně i v mhd (takhle si toho pár vyslechl aspoň manžel). Zároveň ale Moran šlápla i do několika velmi citlivých témat - už dlouho mi nebylo tolik úzko jako u kapitoly Hodina děsu. Jak si umí sama ze sebe i ze svého okolí dělat legraci, nebojí se vzít si pod pero cokoliv, nic jí není "svaté", tak jak se jedná o děti, jde i u ní ten humor na dřeň trochu stranou. Ale zase se ukazuje, že umí psát i o závažných tématech stylem, že se vás dotknou v takové hloubi, o níž skoro ani nemáte tušení, že tam ještě někde je. Mám aktuálně dospívající děti a dceru třináctiletou, takže kapitoly o poruše příjmu potravin, depresích, sebepoškozování a pokusech o sebevraždu dětí mi přímo ždímou srdce, načež ho obrací několikrát naruby. Je to silné a bolavé, něco, co si rodič v životě nepřeje zažít. Caitlin Moran stárne (a není sama), ale umí to výborně, stále přesně ví, kam píchnout a kde polechtat. A stále platí, že bych s ní někdy zašla na gin s tonikem. Nebo třeba jen na čaj. Končím stejnou větou, jako u knížky Jak být ženou. Svěží závan do ponurého února.