Vezmu Tě.Budeš se číst sama. Odvedu Tě pryč.Odejdeme spolu. Vezmu si Tě.Společně si užijeme. Šmakulozní špagetová literatura a navíc v tomto znění a vydání. Může připadat depresivně.Na druhou stranu autor vyvažuje story jakousi skrytou ironií.Možná kousavou,ale (tak to chodí).Znáte ne :-) Vyvážené vztahové linky.Pospojované (jako když si sednete na lízátko a ono nepustí) příběhové osudy.Vracenky do minulosti.Zásadní odbočky vedlejších i hlavních postav ve zdařilém a hlavně čtivém podání. Bude vám hořce i sladce.Budete je chápat,zároven i nenávidět,ale celkově si zamilujete Ammanitiho porúznu poskládanou kolekci trojúhelníčků a navíc vkusně pikantně vyváženou pizzu. Při takových knížkách si vždycky uvědumuju. A to,proč vlastně čtu ? Je v tom radost a zážitek.Poučení i zamyšlení.Neskonalá podstata jednoduchosti. Vcítění a to doslovné do toho kousku několika papírových stránek.Nadýchaných a poutavě zabalených.Esence vyprávění.Jednou si nahoře a někdy zase dole. Jen si tak číst.Je to prosté. Jsme jen odraz měsíce na vodní hladině. Vezmu Tě a odvedu Tě pryč

(četl jsem knihu v originálu, proto mohu mít možná jiný dojem, než z překladu) Po přečtení jsem si kladl otázku, co si z toho mám odnést. Moc mě toho nenapadlo, vlastně jsem nevěděl, co pochválit, a nemám ve zvyku jen kritizovat. Pochválím tedy rozhodně čtivost, kniha se četla sama i v italštině, předpokládám, že v češtině by to bylo podobné. Co dál ale pochválit na knize, kde vlastně žádná z postav není tak trochu záporná? Byly spíš věci, co mě z každou přečtenou stránkou tak trochu víc a víc rozčilovaly: říkal jsem si, co dalšího se v té knize ještě přihodí? - vražda, smrt, láska, svatba, rozchod, přepadení, šikana, rodič alkoholik... hotová telenovela... chyběl snad jen porod ve vlaku anebo upíři; měl jsem z toho dojem, že než aby tyto (klišé) skutečnosti knihu obohacovaly, tak ji spíš zahlcovaly a myšlenku (myšlenku?) nebo spíš děj akorát zbytečně zatěžovaly a člověka po "cestě bludištěm" vedly do každé odbočky, i když už zdálky bylo jasné, že jde jen o slepou uličku. Druhá věc (která by mě možná v českém překladu tolik nedráždila) byla neustálá přirovnání připodobňující někoho nebo něčí jednání ke zpěvákům či hercům, odkazování na známé i méně známé scény ze známých či méně známých filmů.. je pravda, že Italové v běžné komunikaci toto dělají často a člověk si na to nějak zvykne, ale zkrátka něco takového bych čekal u stand-up výstupů nebo kdekoliv na internetu, ne ale v knize, která se tváří jako seriózní beletrie. Copak neexistuje jiný způsob, jak popsat skutečnost? Celkově vzato mě kniha nijak zvlášť neohromila, pár zajímavých obrazů tam rozhodně bylo, nad kterými jsem se na chvíli zamyslel a zkusil je převést/přeaplikovat třeba na svůj reálný život. Nic z toho ve mně ale nezanechalo hlubší dojem. A že je život takový , jaký si ho člověk sám udělá (nebo vlastně není?), na toto téma bylo za mě napsáno mnohem více lepších knih, než tato. Zkrátka neurazí-nenadchne..