„Vzpomínky jsou vrtošivý stvoření. Jsou rozverný a ani v nejmenším důvěryhodný.“ Jess Kiddová je úžasně barvitá prozaička s talentem básnířky. A jak už to v případě dobrých příběhů bývá, nezáleží vždycky na prostředcích, ale především na výsledném efektu. Právě v tomhle ohledu Vetešník boduje po všech stránkách. Ústředním motivem je paměť a její (ne)spolehlivost, přičemž detektivní vyšetřování Maud a její přítelkyně Renaty tu hraje méně významnou roli. Je pouhým katalyzátorem vyhrocených vztahů, které tím či oním způsobem odhalují skutečný charakter jednotlivých protagonistů. Zápletka přitom neškobrtá v bezvýchodných kruzích a poměrně svižně míří za svým magickým cílem. Vyprávění ještě zpestřují svérázné figurky, obývající zapadlý kousek jakéhosi panství na konci světa, jež jsou zárukou černohumorných situací, ale i silných dramatických momentů. Škoda jen, že závěrečné vyústění působí zbrkle, jako by nutnost román zakončit byla přednější, než potřeba předestřít uspokojivé vysvětlení.

No vida, jesle jsou ještě prázdné, minula sotva třetí adventní – a já už dárkuju! A to nejlepší knihou mezi mými přečtenými za minulý rok. Vybírá se většinou hrozně těžko. Protože hodně knížek, na které jsem díky databázi (a jejím uživatelům) zacílila i letos svůj zájem, bylo skvělých. Jenže každý máme vlastní kriteria, oblíbené žánry, autory… Taky to tak mám. Ale vůbec nejlepší pro mě jsou knížky mimo veškeré běžné škatulky. Když jsem si přečetla „Co se ztratilo“, nečekala jsem, že se v nejbližší době setkám s něčím podobným. Navíc s něčím, co první titul zastíní. Stalo se. Do mého života vkročil „Vetešník“. Bohužel nejsem Jess Kidd. Nejsem ta maličko ironicky tvářící se bytůstka na obálce knihy, s očima, za nimiž snad jedině se může ukrývat a tísnit svět tak omračující a nevyčerpatelné fantazie, kterou ona marnotratně proměňuje stránku za stránkou v políčka filmu tvořícího knihu. Nevíte, jestli čtete nebo už fascinovaně zíráte na nevídané. A pak vás vrátí zpátky do říše slov geniální překlad Petry Johany Poncarové, čtete jednou, dvakrát, třikrát, zaujati formulacemi, které opět vyvolávají obrazy, neuvěřitelně vtipnými dialogy, kaskádami nápadů s postavami, prostředími, atmosférou, zápletkou. Nejsem Jess Kidd. Ani náhodou. A tak nevím, jestli jsem jen zlomkově dokázala zachytit, proč mě „Vetešník“ tak mocně zaujal a nekonečně bavil číst. Ale ono je to stejně jaksi nepřenosné, myslím. Prostě to zkuste a uvidíte. Ten konec… Taky bych ho ráda trochu rozehranější. Ale vyvolám-li si v budoucnu dojem z téhle knížky, zrovna on tam asi zastávat podstatnou roli nebude. A já děkuju trudošovi, skrze jehož radostný komentář ke knize „Živel“ (mnou doposud nepřečtené) jsem se k „Vetešníkovi“ dostala. Je mi trochu (dost) líto odlišného překladatele, ale pochvalné zmínky v komentářích (broskev28 a další) mě plní nadějí. Těším se.