„Blázne, copak si myslíš, že můžeš zabít boha?“ Tento „povídkový“ příběh mám doma už asi pět let. Jakoby mě něco stále nutilo jej odkládat. Nakonec jsem začal číst. A hned jsem pochopil, že tohle nebude pro mě v takovém tom smyslu, abych si to užíval. Alternativní historie má problém v tom, že čtenáře akorát mate. A když do ní vložíte čaroděje, nekromanta a další, bájné postavy, začíná se z toho stávat fantasy. A možná to fantasy je. Těžko říci, co se mi nejvíc líbilo, ale přikláním se k té části nazvané Symfonie noci. Citát: Za posledních pár let už toho viděli tolik, že zapomněli, co je to radost. A pravdou je, že humoru je tu strašně...skoro žádný. Příběh je z doby, kdy tý srandy moc nebylo, spíše naopak. Chtěl jsem povídky vložit samostatně, ale nakonec jsem se rozhodl napsat komentář jen ke knize jako k celku. A ani nevím, zda by se povídky samostatně daly nazvat povídkami, protože příběh na těch cca 600-ti stranách je kompaktní. Bonusem pak možná je pár fotek z „té doby“, vložených na konci knihy. Jako pravda je, že se mi to četlo velmi těžce a několikrát jsem to chtěl úplně odložit. Citát: Vytáhnout člověka ve čtyři ráno z postele s tím, že se nesmím ani nasnídat, to je podle mne naprosté hulvátství.

Předností povídkového románu Tomáše Bandžucha je ústřední motiv a pak samozřejmě dobové zasazení. Okultním špionážním příběhům z dob první republiky se prostě odolat nedá. Občas jsou však věci na první pohled až příliš dokonalé na to, aby uvnitř všechno fungovalo jak má. Tady bohužel skřípou schematické postavy, jež jsou buď kladné, nebo záporné, a autor až příliš často přichází s jednoduchým řešením zápletek, které po celou dobu budoval zbytečně komplikovaně. Nemluvě o tvůrčí tendenci vytvářet si vlastní pravidla, jež však nejsou dodatečně vysvětlena, pročež principy fungování magie zůstávají drobnou neznámou. Ke vší smůle jsem neskousl ani jeho monotónní styl vyprávění, kdy mi jednotlivé epizody neúmyslně splývaly v jedno. Možná jen, že těch šest set šedesát stran bylo na autorskou prvotinu zbytečně velké sousto. Stará písnička o tom, že méně je někdy více, by klidně mohla být mottem knihy. Rozhodně ale zajímavý počin, kterému do budoucna držím palce, protože potenciál má ohromný.