Jeden z nejkrásnějších pohádkově romantických příběhů, které znám. Kdo je obeznámen s autorovou tvorbou, bere Vanga jako mladšího brášku Tobiáše, ale pro mne je Vango na prvním místě. Už samotná sytě zelená obálka se vzducholodí vybízí k tomu, abyste podstoupili dobrodružství, ať už bude jakékoliv. A tak se čtenáři pomalu rozkrývá tajemství, kterým je záhadný chlapec Vango opředen. Ale aby tomu nebylo málo, zdá se, že tajemství neubývá, ba právě naopak se zjevují další a další... Vangův život se s lehkostí a hravostí proplétá životy dalších hrdinů a přes počáteční nejistotu nakonec zjistíte, že si vás tento neobvyklý chlapec svým příběhem získal... Kniha dovede pohladit na duši ať už sněží, či svítí slunce.

Nevíte proč, ale něco vás k němu táhne, vsaďte se, že rychle podlehnete jeho kouzlu. „Jeho zemí je celá zeměkoule.“ Obestřený mnoha tajemstvími, jednoho dne se prostě objevil na břehu u Liparských ostrovů. A pak ho kdosi začne pronásledovat. A tak se neustále pohybuje – hlavně ve výškách. A hledá klíč – ke svému osudu. Zatímco se velké dějinné události prvních desetiletí 20. století řítí kolem, Zeppeliny létají vzduchem a velká válka je na spadnutí, Vango čelí svému zvláštnímu osudu … „Na zemi žijí lidé, o nichž nikdy nebudeme vědět, odkud přišli ani kam míří.“ … a přitom si musí dobře vybrat, koho bude nazývat přítelem, a koho ne. Ve Vangově příběhu se objeví (většinou jen na pár okamžiků mihne) dost slušná plejáda svérázných osobností, některých důležitých, jiných důležitých méně a některých důležitých spíš jen zdánlivě, přicházejí a zas odcházejí – výstřední, skoro pohádkoví hrdinové, bezvýznamní, krutí, malicherní, po všech čertech mazaní, milí, přátelští, empatičtí, necitliví, nijací a všelijací lidé, a ti všichni mají něco společné … chtějí si splnit nějaký svůj sen! … (někteří tak vstoupí i do velkých dějin). A ještě něco mají společné, potkali se s Vangem, jenž je záhadou nejen pro ostatní, ale i sám pro sebe, každý z nich by mohl o něm vyprávět, většinou jen nějakou krátkou epizodu z jejich nedávného setkání … pro Vanga totiž jakoby existovala jen přítomnost – není žádná minulost a zdá se, že ani žádná budoucnost. A tak si všichni pamatují jen … „jak otevíral a zavíral oči, jak chodil, vyprávěl historky, vyslovoval některá slova, jako třeba „Brazílie“, jak loupal brambory do tvaru dokonalých osmihranů, jak se díval dolů na vlny, recitoval básničky v neznámých nářečích, jak ve dvě hodiny v noci nad Tichým oceánem namáčel chléb v mléku a vejcích, opékal ho na másle, a potom to bylo, jako by se zuby zabořily do jakési vzpomínky“ … a přesto je každé takové setkání poznamenalo! Příběh, který se vám pomalu začne skládat před očima, bude čím dál víc zamotanější, s Vangem totiž procestujete svět (trochu jako ten Jonassonův stoletý stařík, co vylezl z okna a zmizel), zažijete dechberoucí dobrodružství (trochu jako Guliver na svých cestách, a taky trochu jako Bastián v říši Fantázie), zároveň vás to ale bude nutit o všem přemýšlet (trochu jako pan Proust ve svém Ztraceném čase) a pak trochu pátrat po paralelních neviditelných (možná spíš paranoidních) světech (trochu jako Murakamiho Komtur po Japonském souostroví), ale hlavně … budete létat a vznášet se ve výškách (trochu jako Jonatan Livingston Racek), abyste se nakonec snesli zpátky na zem … svázaní příběhem, jehož vlákno se kolem vás pořádně omotalo a začalo utahovat smyčky, možná se tak závěru dočkáte mírně přidušení, ale nebojte, rozuzlení přijde … takže se pořádně nadechněte, ať vydržíte s dechem :-) … … ten „sen pokračuje“ … Tak teď už víte, proč mě Vangův příběh tolik chytil … našla jsem totiž v té mozaice docela hodně z toho, co mám ráda … záhadu se špetkou tajemna, vyprávěnou lehkým poetickým jazykem, emotivní příběh opírající se o tvrdá fakta historie minulého století, a několik nových otázek bez odpovědí, do sbírky s názvem Proč? a podtitulem, odvěký boj dobra se zlem … „Hugo Eckener vyprskl smíchy. Měl blby docela rád. Blbové ho každopádně kdysi dlouhou dobu bavili. „Víte, Herr Kreisleiter, nebe jsme dokázali dobýt jen proto, že jsme změnili názor. Drobná rada moudrého muže: když nezměníte názor, moc daleko se nikdy nedostanete.“ „Dostanu se výš než vy, Herr Doktor,“ zahulákal. „To ano, vy se vyšplháte výš… po tom vašem stromě… Ale já jsem mluvil o nebi.“