S tématikou holokaustu jsem přečetla již mnoho knih, ale musím říci, že tato je pro mne doposud nejtíživější a nejbrutálnější. Hluboce mě zasáhla a silně mnou otřásla. Poslední věty Venezia hovoří za vše. ,,(...) Život. Pak už jsem nikdy nežil normálně. Nikdy jsem se nemohl tvářit, že je všechno v pořádku, a jít si jako ostatní bezstarostně zatancovat, za zábavou... Všechno mě vrací zpátky do tábora. Cokoli dělám, cokoli vidím, v mysli jsem pořád na tom samém místě. Jako by mi ta ,,práce”, kterou jsem tam musel dělat, nikdy nevyšla z hlavy celá... Z krematoria člověk nikdy nevyjde celý”. Děkuji panu Veneziovi, že našel odvahu předat nám své vzpomínky, abychom nezapomněli.

"Z krematoria člověk nikdy nevyjde celý," říká Shlomo Veneia, muž, který přežil a podal osobní svědectví o neskutečných hrůzách, kterých byl svědkem, jako člen speciálního sonderkommanda v koncentračním táboře v Osvětimi. Každodenní práce u plynových komor a spalovacích pecí byla tak děsivá, že o svých zážitcích dokázal promluvit až téměř padesát let po válce. Jeho svědectví je věcné, bez emocí, přesně a neuvěřitelně působivé. Byla jsem se podívat v Březince, stála na místě bývalých krematorií a vnímala tichou děsivost toho místa. Čtení knihy pak bylo o to působivější. Je dobře, že podobné příběhy jsou zaznamenány. Nemělo by se nikdy zapomenout.