Andrej Pogožev byl v roce 1941 povolán do armády, ale padl do rukou Němců. Poté byl uvězněn v táboře Stalag 308, který byl určen pro Rusy. Následně byl vězněn v Osvětimi I a v Osvětimi II - Březinka. Podařilo se mu uniknout z Osvětimi. Kniha je čtivá, je založena na skutečných událostech, které autor prožil. Knihu hodnotím na 5*. Knihu určitě doporučuji k přečtení. Kniha není žádnou novinkou, byla vydána v roce 2009 a to je její druhé vydání. Knihy odehrávající se z koncentračních táborů pohledem Rusa jsem asi mnoho nečetl. Čtení bylo pro mě zajímavější a přínosné. V knize se samozřejmě kromě smutných okamžiků nacházejí také veselé příhody, které si vězni vyprávějí při jejich pobytu v Osvětimi a které vyloudily na mé tváři úsměv. Autor píše poutavě, je vlastenec a je to při čtení znát a přiznám se, že v závěru knihy mi ukáply slzy dojetím, jak se vyjadřoval o jednom člověku.. V knize se nacházejí také fotografie a slovník pojmů. Citáty z knihy, které mne oslovily: Myslel jsem na kamarády, na svoji rodinu a na svoji vlast. Tolikrát už mne život ujistil o vhodnosti příměru mezi pojmem „mateřská země“ a drahým slovem „matka“. Pokud člověk žije pod starostlivou péčí maminky, kolikrát to nedocení; dokonce se mu zdá, že ho přílišná starostlivost zdržuje nebo mu přímo vadí. Jakmile však matku opustí, pozná na vlastní kůži, oč přišel, a začne si vážit všech věcí, které dřív ani nepostřehl. Stejné je to s mateřskou zemí. Žijeme v ní a občas na ni pamatujeme, ale žijeme a nevnímáme to, že chrání naše životy i naše pohodlí, že na nás dohlíží právě tak, jako milující matka dohlíží na své děti, bez ohledu na jejich věk. Jakmile se však člověk ocitne za hranicemi vlasti, začne pociťovat absenci jejího mocného vlivu. Dobře jsem rozuměl trpkosti kočovného života, které si užil můj krajan. Naprosto nezkušený mladíček se ocitl v neznámých zemích a tím pádem se dostal do nesnází, cítil se jako zatoulané zvíře, kterého se jedni obávali a druzí je ignorovali. Nikdo z cizích lidí si neuvědomoval duševní krizi, kterou musel prožívat. Každý člověk se cítí v takové džungli bezmocný. Já to chápal a dobře jsem rozuměl jeho stavu mysli, vždyť moje vlastní situace nebyla o moc jiná než jeho.