Když si jednoho dne Ef zabouchne dveře, náhle a nečekaným směrem, se věci dají do pohybu … jste vtaženi do téměř detektivního příběhu odehrávajícího se v „Haklově realitě“ – v ní se totiž odehrávají asi všechny autorovy příběhy (alespoň z těch, co už jsem četla, všechny). Najednou prostě stojíte na pražské periferii, cítíte nevyvezený odpad z přetékajících popelnic uprostřed parného letního dne, pach...
Když si jednoho dne Ef zabouchne dveře, náhle a nečekaným směrem, se věci dají do pohybu … jste vtaženi do téměř detektivního příběhu odehrávajícího se v „Haklově...
Když si jednoho dne Ef zabouchne dveře, náhle a nečekaným směrem, se věci dají do pohybu … jste vtaženi do téměř detektivního příběhu odehrávajícího se v „Haklově realitě“ – v ní se totiž odehrávají asi všechny autorovy příběhy (alespoň z těch, co už jsem četla, všechny). Najednou prostě stojíte na pražské periferii, cítíte nevyvezený odpad z přetékajících popelnic uprostřed parného letního dne, pach moči a zvratků z rohu boudy – hospody té poslední cenové kategorie a o každém, koho potkáte, můžete rovnou říct podivná či podezřelá „existence“… až potud můžete říct, ten starý, známý a stále stejný!, Hakl, dobře identifikovatelný ve své přímočarosti a naprostému naturalismu v popisech všeho.
Do výše uvedeného prostředí pak bez problému zapadne i Ef, osamělý, rezignovaný muž, nejspíš prožívající počínající krizi středního věku, tudíž bez vztahu, unášený životem jen tak nazdařbůh, který ovšem najednou potká, to, co nečekal – lásku, a to je, jistě mi dáte za pravdu, velmi silná emoce, takže, právě teď přijde to zákonitě očekávané … JENŽE.
Najednou je totiž všechno trochu jinak, a taky JINÉ! … stále je to ten známý Hakl, ale přitom i jiný … tím svým drsným, místy sprostým, a naturalisticky přímočarým způsobem totiž hovoří o citu, jako je LÁSKA, navíc, do příběhu velmi prostě, jednoduše, a naprosto přirozeně, vklouzne sci-fi prvek, který mu vyloženě „sedí“, přestože se příběh stále odehrává ve stejných, výše uvedených kulisách, vnímáte ho najednou trochu jinak, je to poloha, asi bych řekla, „měkčí“, je totiž poznamenaná, a to úplně navzdory právě se rodícímu čistě „technickému“ stavu: člověk – robot, probuzenými … emocemi. Uma (krásná žena, ale taky stvořená umělá inteligence) se totiž snaží pochopit svět a Ef … ten se zas snaží zprostředkovat jí svět tak, jak ho vidí on.
Emil Hakl překvapil … originální a neotřelou představou Umy - krásné, po fyzické stránce dokonalé, umělé inteligence, snažící se pochopit náš svět, a v něm pak především to, čemu říkáme emoce, tedy, náš způsob života v něm.
Jeho představa mě bavila, ale nejen to, nabídla i dost námětů k zamyšlení (nad světem, ke kterému spějeme? … já tedy stále doufám, že ne :-)) … v téhle tvrdě přímočaré a přitom celkem do hloubky jdoucí, filozofické, poloze by měl pan Hakl setrvat – pak je to totiž vážně dobré :-).
Číst více
Číst více