Tři jablka spadlá z nebe mi dala zabrat. Zatímco Čtyři ženy a jeden pohřeb jsem přečetla jedním dechem, tady mě zhruba v půlce přepadla čtenářská krizka a já si s ní nevěděla rady. Rozečetla jsem pět knih, ale fakticky jsem nečetla žádnou, a pořád jsem pošilhávala po krásném malovaném „jablečném“ obalu a nevěřila jsem, že bychom se mohli takhle rozloučit. Už proto ne, že jsem měla za sebou kapitoly, v...
Tři jablka spadlá z nebe mi dala zabrat. Zatímco Čtyři ženy a jeden pohřeb jsem přečetla jedním dechem, tady mě zhruba v půlce přepadla čtenářská krizka a já si s ní...
Tři jablka spadlá z nebe mi dala zabrat. Zatímco Čtyři ženy a jeden pohřeb jsem přečetla jedním dechem, tady mě zhruba v půlce přepadla čtenářská krizka a já si s ní nevěděla rady. Rozečetla jsem pět knih, ale fakticky jsem nečetla žádnou, a pořád jsem pošilhávala po krásném malovaném „jablečném“ obalu a nevěřila jsem, že bychom se mohli takhle rozloučit. Už proto ne, že jsem měla za sebou kapitoly, v nichž Anatolie vedla a zvelebovala maranskou knihovnu!
Naštěstí se zhruba po dvou týdnech tahle patová situace zlomila a já jsem po večerech zase louskala sáhodlouhá souvětí s mnoha fascinujícími jmény (Jasaman, Ovanes, Magtachine, Voska, Šušanik, Mukuč Nemecanc a mnoho dalších) a s neuvěřitelnými příběhy. Sledovala jsem poněkud nechápavě názvy tří oddílů knihy, abych s doslovem konečně prozřela. A abych pochopila, že Narine Abgarjanová je spisovatelkou od pánaboha, ovšem bez Kateřiny Šímové bychom si my cizozemci její nadání nemohli vychutnat, takže velké poděkování.
„Jednou za dva tři roky Valinka vyprala vlněné přikrývky a znovu vyšívala slunce v jejich středu, na památku matky, sestry, bratrů a dětí, kteří odešli jako když písek proteče mezi prsty, do nebytí, na druhý konec vesmíru, který je před smrtelníky uzavřen na sedm velkých pečetí, každá pečeť je velká jako ouško jehly a těžká jako celá hora – není vidět, aby se dala otevřít, a nejde ji odsunout, aby se dalo projít.“
Číst více
Číst více