Kdo si někdy v mládí psal deník, tak ví, že se jedná o zápisky pocitů, které Vám buď udělaly obrovskou radost nebo jste naopak plni smutku. V tomto deníku bohužel převládala ta druhá strana. Strach, smutek, opět strach...Jak to tam ti lidé mohli zvládnout jen se svými stísněnými pocity, strachem a nejistotou? Neustálé stěhování, transporty, nejistota, nic stabilního, co Vám dá alespoň na čas půdu pod nohama. Překvapilo mě, že ač měli být všichni na jedné lodi a měli žít ve stejných podmínkách, tak tomu tak nebylo. Vždy se našli privilegovaní, kteří na tom byli líp. Každopádně knížka se mi moc líbila, protože se jednalo o autentickou zpověď. Citace:"Je hrozně smutné, že je zde možno všeho docílit pouze podfukem, lží nebo krádeží. Podaří se nám jednou ještě se včlenit do normálního života? Budeme ještě jednou normálními slušnými lidmi?"

Deník mladé dívky/ženy, která byla vězněna v Terezíně. Vše podáno tak, jak to opravdu cítila a prožívala. Bezprostřední svědectví o hrůzách nacistických táborů, nejistotě z transportů, snaze přežít, rozhodování zda zůstat s blízkými nebo sám.. Každý, kdo díky štěstí (nebo osudu?) přežil, s sebou do smrti nese otazky "Proč já?" "Kde zůstali moji blízcí?"... Nedovedu si představit pocity rozloučení rodin při odjezdu transportů, oddělení dětí od rodičů, pocit nejistoty... Každý, kdo toto peklo přežil, je v mých očích hrdina, stejně jako lidé, kteří pomáhali..