Při výběru knih občas využívám symboliky, proto jsem tuto knihu začal číst právě 17. listopadu. V roce 1989 mi byly dva roky a po dočtení „Toho dne” se musím přiznat, že o tehdejším 17. listopadu jsem dosud měl velmi povrchní představu. Prostřednictvím skvěle uspořádaných vzpomínek tehdejších aktérů, známých i neznámých, mi tato kniha umožnila „ten den” opravdu prožít. Nevzpomínám si, kdy mě naposledy nějaká kniha takto vtáhla. Musím naprosto souhlasit s ostatními komentujícími, že při četbě má člověk skutečně pocit, jako by tam „toho dne” byl. Cítil jsem euforii stejně jako následné rány obuškem, cítil jsem zhnusení nad konáním zasahujících jednotek, které se neštítily mlátit ženy, dívky i staré lidi. Byl jsem dojatý těmi, kteří během zásahu ukrývali zmlácené a vyděšené demonstranty ve svých bytech. Obzvlášť pohnutý jsem byl při čtení vzpomínek tehdy těhotných žen a malých dětí, které se „toho dne” na Národní třídě ocitly se svými rodiči. Na Databázi knih v komentářích často čtu, že by se ta či ona kniha měla zařadit do povinné četby. Kdyby se mě teď někdo zeptal, jednoznačně bych se přimluvil právě za tuto knihu. Obzvlášť s ohledem na současný stav demokracie v naší zemi je dobré si uvědomit, že byla vykoupena mimo jiné i strachem, krví a slzami těch, kteří tam „toho dne“ byli. Děkuji autorům a vzpomínajícím za mimořádný čtenářský zážitek.

"Na čtenáře tak nemluví oddělení aktéři 17. listopadu 1989, ale sám tento den." Řekla bych, že tato věta z anotace celou knihu až překvapivě dobře shrnuje (anotace bývají často naprosto vedle...). Knihu jako by vážně vyprávěl "ten den" a přesně jak píše GYROTOUEBILLON vyvolává pocit, jako byste byli přímo na místě. Celá kniha je psaná stylem, který evokuje dav a energii demonstrace, a i když si asi neumíme představit tu atmosféru ve své úplnosti, řekla bych, že o moc blíž už to ani nešlo. Šestadvacetiletý dělník Tomáš Feřtek chodil na demonstrace pravidelně od ledna 1989. "Popravdě řečeno spíš z povinnosti. Velká shromáždění mě nepřitahují, ale bral jsem to tak, že je to minimum, co se dá udělat. Sice mě to skandování a sprchování policejními vozy moc nebavilo, ale chodil jsem tam," vzpomíná. Kniha obsahuje vzpomínky a přímé rozhovory s řadou lidí z naprosto různých skupin - z disidentu a aktivního odboje, studentských sdružení, lidí, kteří se z tomu připletli víceméně náhodou, velitele zasahujícího pluku... Celé je to ale uspořádané do rychle odsípajícího a působivého celku. "...Poslouchali jsme ale BBC, kde líčili, že se průvod vydal z Albertova na Vyšehrad, že to probíhá hezky a že je tam spousta lidí, takže manžel nakonec překonal obavy a řekl, ať jdu," vzpomíná Kateřina Vávrová. Po tom, co jí policista na Národní třídě mlátil hlavou o zeď, skončila ten večer v nemocnici. Pro koho je tahle kniha určená? Řekla bych že především pro ty, co to nezažili. Pro lidi jako jsem já - kteří v tu dobu ještě dávno nebyli na světě, ale všichni kolem nich dělají, jako že je to přeci jasné, co se tenkrát stalo. (Nechci říct, že knihu nemůžou číst i pamětníci... nicméně jim pravděpodobně tolik nedá...) Pokud to tak skutečně je, pak ale mám jednu menší výtku. Kniha totiž také trpí tím určitým nešvarem, že o tomhle přece všichni ví. A jistě, pro mluvčí knihy je to samozřejmost a vysvětlování v samotném textu by bylo nesmyslné, ale občas by podle mě bylo vhodné doplnit určité výpovědi poznámkou pod čarou, o jaké události je řeč (pro zážitek z knihy to není nutné, ale mě tyhle vedlejší zmínky deprimují...). "...Po prvním ústupu policajtů jsme čekali velmi dlouho, sedli jsme si na zem a zezadu se posílaly vlajky a svíčky, které vytvořily takovou zvláštní zahradu mezi námi a policií. A pak se kordon dal do pohybu. Bylo mi devatenáct, naivně jsem si myslel, že policajti musí nejdřív ty vlajky sbalit, že vlajka je státní symbol a že se na něj nesmí šlapat, ale oni přes ně pochodovali bez nejmenších ohledů. ..." O moderní historii se vlastně obvykle příliš nezajímám - je to příliš blízko, příliš skutečné, příliš velká deprese... Nicméně člověk trochu toho přehledu mít musí a tato kniha je velmi dobře zpracovaná, velmi čtivá, velmi silná. Skutečně moc doporučuji vaší pozornosti. ..."Kam nás vezete? zeptala jsem se a oni, že nás budou vyhošťovat ... Vysadili nás v Náchodě. Vydali nám naše pasy s razítkem, že jsme v Československu na jeden rok nežádoucí osoby. Svítalo. Všechny naše věci zůstaly v Praze. Měla jsem na sobě ty taneční botičky a s nimi jsem se musela brodit do Polska sněhem. Do auta nás nikdo nechtěl vzít, anebo nám nabídli nanejvýš jedno místo. A my se s kolegou Nowickým dohodli, že se nebudeme rozdělovat. Doklady jsme sice měli, ale žádné peníze, takže jsme ty čtyři kilometry šlapali po sněhu. Zůstal mi z toho omrzlej malíček, to je moje památka na revoluční listopad. Dokonce mi ho chtěli amputovat, ale nakonec mi řekli, že je živej, akorát bezcitnej. Dodnes mi to připomíná." Pokud bych měla ještě něco vytknout, tak fakt, že popisky pod obrázky a dokumenty jsou psané černě na tmavě šedé a tudíž téměř nečitelné - obzvlášť když člověk čte knihu večer, kniha je jinak graficky moc pěkná, ale je to nepraktické. A také ji nedoporučuji číst ve vaně... obal se snadno rozlepuje.