„Někdy si opravdu myslím, že děti jsou vetřelci z jiné dimenze.“ Jedinečnou Bradburyho schopností je práce s jednoduchými motivy, kdy si pohrává s realitou jako s plastelínou a bere věci absurdní jako samozřejmé. Dává tak mimoděk vyniknout lidským slabostem, nebo naopak ctnostem. Přitom se nezdržuje zdlouhavým vysvětlováním, protože spoléhá na čtenáře, že přijme melancholická pravidla hry. A on je přijme, protože jeho vlastní podvědomí mu našeptává, že tenhle magický svět je mnohem skutečnější, než ten jízlivý cynik venku za oknem. Navíc - dějí se i větší podivnosti. Perfektní dojem z Temného karnevalu, první autorovy publikované sbírky, podtrhují ještě krátké předmluvy, v nichž spisovatel vzpomíná, jak nebo proč ta která povídka vznikla. Drobnou vadou na kráse může být fakt, že z pětadvaceti textů je v knize pouze šest těch, které u nás vycházejí poprvé. Na druhou stranu, právě připomenutím těch nejslavnějších příběhů člověk plně ocení tvůrčí mnohotvárnost a úžasný vypravěčský talent.

Bradburyho jsem měl rád jako autora špičkového sci-fi. V této knize jde o něco jiného - snad o strach před tím, že jednou všichni projdeme bránou bez návratu nebo že ne úplně všichni anebo ne úplně...- nicméně jeho obrovskou představivost uplatnil mistrovsky naplno i v těchto podivných historkách. Jeho líčení různých situací a prostředí je velmi sugestivní a pokud se někdo chce pěkně pobát, zde má svou šanci.