"Proč stavíme tady?" "Z Takui vede do Anai a Udului silnice. Dál pojedeme na motorkách." ... a prsatému muži bylo najednou jasné, že ten starý svět, který miloval, nejspíš zmizel." (z knihy Syn větru) "Pablo Picasso řekl: Obraz je lež, který by měl zobrazovat pravdu. Ale samozřejmě, že každý autor alespoň trochu píše svůj život, svůj úhel pohledu, sám sebe." (z rozhovoru s Josefem Formánkem) Siberut se změnil, a zrovna tak život Davida Zajíce ... místa i lidé se mění, globalizace udeřila plnou silou i v těch nejodlehlejších koutech světa, a zrovna tak životní směřování Davida Zajíce nabralo nový směr, a tak dozrál čas, abychom se se všemi těmi změnami seznámili i my, čtenáři, abychom zjistili, co je nového ... nejen u Mentawajců. Potěšilo mě, jak pohodový ten návrat, do "starých" kolejí s novými kulisami, byl. Potvrdila jsem si, že s tímhle panem spisovatelem, který píše hodně "ze sebe", si stále rozumíme, že zůstal věrný svému velmi otevřenému stylu, který mu pomáhá, ve světě plném změn, ukázat na ně a "vypsat se z nich" (podělit se tak o své pocity se svými čtenáři) a ... žít, a že to není vždycky zrovna procházka krásně upravenou zahradou s přesně střiženým anglickým trávníkem, ... ale často spíš dost dobrodružná a taky dost nebezpečná cesta skrz zarostlou džungli ...hlavně vztahů ...

Ź přečtených knih pana Formánka i z několika publikovaných rozhovorů s tímto spisovatelem mám pocit, jako bych ho osobně znala. Syn větru jen doplnil mozaiku jeho života o etapu, kdy prožívá osobní změny a po létech se vrací na Siberut, kde ho naprosto zasáhnou změny, které tam proběhly od jeho poslední návštěvy. Hlavní hrdina je hluboce zasažen, a měla jsem pocit, jako by všechnu vinu dával těm svým přátelům tam na Siberutu, kteří najednou přáteli vlastně nejsou, všechno měří penězi a jejich kultura zaniká. Ale jejich vina to určitě není. Překotný vstup moderní civilizace na odlehlá území naší země jistě způsobuje velké ztráty na kulturních hodnotách, které jsou neopakovatelné a změny jsou nevratné, ale potom by tedy zbývalo, nechat ta místa a lidi na pokoji, nebrat jim jejich přírodní bohatství, nezahrnovat je vymoženostmi moderní doby, čímž by jim byl ovšem upřen pokrok jako takový. Když postavíme někde v odlehlé vesnici školu, ničíme tím úžasné kulturní bohatství a tradice nebo dáváme nové generaci možnost vzdělání a tím i jiného, lepšího života? Tento rozpor David Zajíc neřeší. Jen přišel tam, kde je všechno jinak než dřív a v lidech se díky všemu, co je tak rychle zasáhlo, ukazují ty horší lidské vlastnosti, ke kterým dříve vlastně ani neměli důvod. Pan Formánek opět krásně vypráví a přivedl mě k těmto i dalším úvahám, což je určitě dobře.