Svatá hlava

Svatá hlava je velmi zvláštním příběhem muže s mentálním postižením, vnímajícího intenzivně své okolí, leč s problémy všemu správně rozumět. Autorka zde využívá metodu volného proudu vědomí, která má sloužit coby vhled do mysli hlavního hrdiny. Asociace, které hlavnímu hrdinovy proudí v hlavě, se nabalují jedna na druhou, jako stále se zvětšující sněhová koule valící se ze svahu. Kniha tak pro leckoho může působit nesourodě, zmateně, chaoticky. Autorka však záměrně balancuje na pomezí reality, myšlenkového víru, bludů, představ. Dává tím nahlédnout do chaotické, neukotvené mysli jedince, který často tápe, nechápe a neví, co se sebou. A autorce se toto zobrazení daří náramně. To nic nemění na tom, že to není příliš snadné čtení. Jednak je volný proud vědomí sám o sobě nelehký v tom, aby ho člověk "správně" vnímal a dokázal si ho sám pro sebe interpretovat. Autorka totiž ještě vedle toho ve většině textu vypouští interpunkci - užívá ji většinou jen k ukončení vět. Jinak se interpunkcí nenechává příliš svazovat a volnému proudu vědomí tak popouští uzdu takřka naplno. I to může být pro leckterého čtenáře při čtení oříškem. Tato kniha tak nejspíš nebude pro každého. Přiznám se, že i já zpočátku váhala, zda ve čtení pokračovat. Trvalo mi, než jsem se do čtení tzv. "dostala". Nakonec jsem ráda, že jsem vytrvala. Dostalo se mi totiž nevšední sondy do hlavy jedince, díky němuž člověk vidí svět jinýma očima. Často je to pohled nečekaný, nicméně přínosný v tom, že se tím společnosti určitým způsobem nastavuje zrcadlo ukazující, jak se někteří lidé chovají vůči mentálně postiženým jedincům.

Nerada knihy příliš kritizuji, protože každý, kdo se rozhodne knihu napsat, má můj velký obdiv. Ale tentokrát jsem se do dočtení musela vyloženě nutit, na čtení jsem se pranic netěšila a kdyby kniha nepatřila do série Tvář, kterou chci mít z principu přečtenou, tak bych s ní stoprocentně praštila do kouta. Hlavní hrdina, dospělý "kluk" s mentálním postižením, žijící se svou matkou a babičkou, nám promítá svůj život, svoje myšlenky, svoje vztahy v jednolitém textu - což není vůbec lehké čtení. Navíc mi to přijde vzhledem k jeho postižení poměrně nekonzistentní, něco jsou celkem hloubavé pochody, něco je právě to jednoduché vidění světa - jako celek to potom nepůsobí reálně. Pokus dobrý, ale já ho bohužel neocením. Co musím pochválit, byly krásné koláže od Ondřeje Dolejšího, které nás provázejí celou knihou a jejichž základem je "vždy jeden a ten samý obraz - fiktivní portrét hlavního hrdiny, který je dekonstruován na malé úlomky a posléze znovu složen do nového celku. Představuje tak rozpadající se a znovu se obnovující vnitřní svět hlavního hrdiny."

V knize jsem se těžko orientovala. Působila na mě depresivně a popravdě mi moc nesedla.

Svatá hlava je velmi zvláštním příběhem muže s mentálním postižením, vnímajícího intenzivně své okolí, leč s problémy všemu správně rozumět. Autorka zde využívá metodu volného proudu vědomí, která má sloužit coby vhled do mysli hlavního hrdiny. Asociace, které hlavnímu hrdinovy proudí v hlavě, se nabalují jedna na druhou, jako stále se zvětšující sněhová koule valící se ze svahu. Kniha tak pro leckoho může působit nesourodě, zmateně, chaoticky. Autorka však záměrně balancuje na pomezí reality, myšlenkového víru, bludů, představ. Dává tím nahlédnout do chaotické, neukotvené mysli jedince, který často tápe, nechápe a neví, co se sebou. A autorce se toto zobrazení daří náramně. To nic nemění na tom, že to není příliš snadné čtení. Jednak je volný proud vědomí sám o sobě nelehký v tom, aby ho člověk "správně" vnímal a dokázal si ho sám pro sebe interpretovat. Autorka totiž ještě vedle toho ve většině textu vypouští interpunkci - užívá ji většinou jen k ukončení vět. Jinak se interpunkcí nenechává příliš svazovat a volnému proudu vědomí tak popouští uzdu takřka naplno. I to může být pro leckterého čtenáře při čtení oříškem. Tato kniha tak nejspíš nebude pro každého. Přiznám se, že i já zpočátku váhala, zda ve čtení pokračovat. Trvalo mi, než jsem se do čtení tzv. "dostala". Nakonec jsem ráda, že jsem vytrvala. Dostalo se mi totiž nevšední sondy do hlavy jedince, díky němuž člověk vidí svět jinýma očima. Často je to pohled nečekaný, nicméně přínosný v tom, že se tím společnosti určitým způsobem nastavuje zrcadlo ukazující, jak se někteří lidé chovají vůči mentálně postiženým jedincům.

Nerada knihy příliš kritizuji, protože každý, kdo se rozhodne knihu napsat, má můj velký obdiv. Ale tentokrát jsem se do dočtení musela vyloženě nutit, na čtení jsem se pranic netěšila a kdyby kniha nepatřila do série Tvář, kterou chci mít z principu přečtenou, tak bych s ní stoprocentně praštila do kouta. Hlavní hrdina, dospělý "kluk" s mentálním postižením, žijící se svou matkou a babičkou, nám promítá svůj život, svoje myšlenky, svoje vztahy v jednolitém textu - což není vůbec lehké čtení. Navíc mi to přijde vzhledem k jeho postižení poměrně nekonzistentní, něco jsou celkem hloubavé pochody, něco je právě to jednoduché vidění světa - jako celek to potom nepůsobí reálně. Pokus dobrý, ale já ho bohužel neocením. Co musím pochválit, byly krásné koláže od Ondřeje Dolejšího, které nás provázejí celou knihou a jejichž základem je "vždy jeden a ten samý obraz - fiktivní portrét hlavního hrdiny, který je dekonstruován na malé úlomky a posléze znovu složen do nového celku. Představuje tak rozpadající se a znovu se obnovující vnitřní svět hlavního hrdiny."

V knize jsem se těžko orientovala. Působila na mě depresivně a popravdě mi moc nesedla.