Četla jsem jen Studené slunce a určitě doporučuji ke čtení, protože Muchův deník velmi dobře vykresluje situaci, když vás pošlou za nic do dolů odpykat si trest. Není to jen popis událostí, ale také myšlenkové pochody autora, vracení se ve vzpomínkách apod.

O autorovi jsem toho zatím mnoho nevěděla, jen jsem si užila životopisný román o jeho otci, z jeho pera, a ten mne ohromil. Proto jsem se chtěla pustit do jiné jeho tvorby... Nicméně právě Studené slunce je pro změnu jeho autobiografický deník z prostředí méně než vlídného, uhelných dolů, kde byl umístěn za trest, jako vězeň v 50. letech. Peripetie jeho (zlo)činu a následné uvěznění jsou samy téměř románové (o tom ale nepíše on, nýbrž se je dozvíme z předmluvy), ve své knize ve chvílích aktivního (tj. spisovatelského) odpočinku mezi fáráním se snaží spíše vzpomínat na věci dobré a milé, dumat nad sebou a spoluvězni, poradit si se situací, se životem, se světem... "Protijed, který jsem nalezl ještě v samovazbě, byl návrat zpět do raného dětství. Je to doba, která je naprosto minulá, je to zcela uzavřený úsek života, který nelze opakovat. Proto v člověku ani nevyvolává touhu po svobodě. A pak - dětství nezná rozdíl mezi svobodou a zajetím. Dětství je sen, který byl kdysi skutečností." Ale protože nemám náladu na smutnění a pesimistické životní zkušenosti, byť z našich končin a z doby ne příliš dávno minulé, tak zatím knihu odkládám.