Tak jsem Střepy nakonec "posbírala", ale úplně snadné čtení to nebylo. Domenico Starnone mě zaujal Tkaničkami, které mě úplně nadchly. Co se mi na nich - mimo jiné - líbilo, byl rozsah. Na 128 stran dokázal vtěsnat tolik! A rozsah je právě to, co mi u Střepů bylo na obtíž. Román plně odpovídá svému názvu a opravdu se postupně skládá z drobných střípků, některé k sobě pasují, jiné najdou své místo až časem a některé patří do jiného obrazu. Starnone se noří do své paměti, do vzpomínek svého otce a jak sám přiznává, paměť se snadno nechá oklamat a nemůžeme jí úplně věřit. Jak se během čtení přidávají další a další střípky, tak se obraz proměňuje, bylo zajímavé číst si o poválečné Itálii, o prostředí umělců, o jeho rodině...ale někdy toho už bylo příliš a má pozornost se vytrácela. Kdyby byl rozsah o třetinu menší, užila bych si to více. Poctivé hodnocení 3,5

Tento, byť tolik ceněný, román Domenica Starnone je pro mě zvláštním prvním táhlým setkáním ve vztahu autor - čtenář. V ostatních knihách, a započítáme-li i Geniální přítelkyni - ať už v ní věta Starnoneho existuje či nikoliv- , je sloh autora absolutní gró. Věty, které mají nekonečno odboček, drží člověka v pozornosti, fascinaci, kam se myšlenka ubere, mísení reality s obrazy, abstrakcí... nikdo neumí utíkat do pocitu prázdna, vykořistění, bezútěšnosti a sebehledání tak jako právě Starnone u svých postav. Ale tady se opravdu něco roztříštilo na tisíce malých střepů, které je třeba složit - je to sám autor a my jsme toho svědky. Nevím, zda pro mě nebylo již úmorné dále se vyrovnávat s osobou jeho otce Frederica. Vzorec se neustále opakoval: Fdrí byl zkrátka chlápek, který chtěl pořád víc a měl tudíž pořád málo. A to ego, které všechny tlačilo k zemi, doslova utlačilo i malého Domenica, zvaného Mimí, který teď potřebuje zjistit, co tento, sám sebe označující, UMĚLEC - malíř - zneuznaný a všemi nepochopený, protože všichni jsou "kokotizasraný, Mimí", který jen máluje a máluje, vlastně znamená pro něj - pro Domenica, pro Mimího, jeho prvorozeného syna. Ptá se, co mu způsobil, co zanechal, skládá střepy, pak je zase rozbíjí. Velmi často to vypadá na smíření, mozaika vzpomínek drží, ale nakonec se zase vše tříští a my skládáme znovu. Části, kde se mihla matka, kde se k ní obrací a vrací, pro mě byly spásným momentem nádechu. Ženský element to zkrátka potřebovalo. A vztah s matkou, byť taky ne idylický, přinášel novou perspektivu, emocionalitu, něco víc než neustále se opakující paletu rozmazaných barev naštvaného Fdrího. Konec knihy je neurčitý, jako to je u všech příběhů Domenica, nicméně se tento autobiografický až terapeutický text uzavře, navštívíte-li stránku starnone.it. V tu chvíli se ve mně něco zvláštně hnulo, došlo mi, že jsem byla svědkem tak čisté a upřímné reality, se kterou se člověk vlastně v literatuře pravidelně nesetkává, až se mi nějak vnitřně chtělo to cestu absolvovat znova. Za toto opět brilantní setkání dávám čtyři hvězdy a knihu doporučím těm, kteří už autora potkali. Nemyslím si, že by to mělo být první rande, s velkou pravděpodobností by už pak další schůzka neproběhla. A DÍKY Alici Flemrové za opět NEUVĚŘITELNÝ překlad.