Krásně nejednoznačná, živelná kniha, která v na první pohled kriminální zápletce ukrývá existenciální úvahy i impresionistické líčení. Hlavně jazykově je to velký zážitek, mísí se prostá jazyk s archaismy a přechodníky, košatý jazyk bere a nepustí. I z hlediska vypravěče se jedná o kuriózní případ– nelze rozlišit, zdali již nesplývá s mluvou postav, jestli uvažuje vypravěč či postava, zda se jedná o vnitřní monolog či co. A to není jediná příjemná nejednoznačnost, zvláštně se jeví i dvě hlavní postavy, které lze jen stěží popsat, neboť pro ně je, na rozdíl od epizodních archetypálních postav, typická náladovost. Přesto jsem se nemohl ubránit sympatiím k nim – ta prvotní naivita a bezstarostnost, co zavraždí osobu, se mění v úzkost, strach, výčitky svědomí a pocity viny. Bohatá obraznost při líčení lesa prosakuje i do vnitřního světa a les není jen svobodným prosvětleným prostorem, ale i úzkostným a temným bludištěm. Ta nevšední situace vystavuje Rudu i Václava píděním k jim samým, ohledávají sebe a své sny. A přes všechny ty vraždy Čapek v ani jediné pasáži nesoudí. Morální rozměr díla ustupuje tomu estetickému a mnohem důležitější než "hrozivost" loupežníků se jeví neschopnost vymanit z invaze výčitek. Prvotní svoboda lesa se mění v zajetí vlastní mysli. A vlastně je to v něčem i dobrodružné čtení. Situovat prózu do lesa – už tím je nakročeno k úspěchu. Lehčeji se to člověku běží svou cestou, když nevleče na svých bedrech žádné břímě. Hoj, jak snadno si může spěchati ten, koho nic netíží. Koho netlačí jeho ranec špatností, žádná vina v srdci, koho nespoutává žádná starost a strast, žádný žal. Tak lehkým skokem přebíhá zajíc stinný úval i pole jetelové, neboť nenese na svých lopatkách nic těžšího než svůj sivý chlup, tak letmo se kmitá křovinou pták, neboť jeho křídla i nožky nejsou těžké pod vahou čehokoliv, co by na sobě nesl, tak hbitě uniká suchým listím střevlík, na jehož hřbetě nesedí nic než záblesk paprsku slunečního. (s. 9)