Tomu říkám práce historika. Chce-li zkoumat komunistickou ideologii, a) vybere si vynikající okamžik, kdy ideologie nasvítila sebe sama - tedy v době po pádu "kultu osobnosti", a kdy se musela začít znovu hledat, jít ke kořenům, tedy před stalinismus, b) vezme zápisy schůzí závodních výborů komunistických stran v Československu, Polsku a Německu (tedy NDR) a snaží se proniknout do mentality dělníků, zemědělců a všech, jejichž chování nebylo nijak posilováno jejich mocí spojenou se stranickým aparátem. Zcela otevřeně ukazuje, jak se člověk, který netaktizuje, aby se udržel u moci, ale člověk opravdu bezmezně věřící, začíná ptát, co má dělat, když základy učení se bortí. Kde je pravda? Jak se nyní dívat na všechny ty pojmy, které se změnou paradigmatu tak vyprázdnily? Komu věřit? Kde jsou teď nyní nepřátelé? A co to je socialistická demokracie? A jakou má roli nacionalismus? Tyto dvě okolnosti dělají z Kolářovy knihy hlubinnou sondu, a to nikoliv do každodennosti, ale do velkých dějin skrze každodennost. Protože důležité bylo, co si myslí lidé "dole", ti tvořili "stranu" a dávali jí náplň. Komparativnost přístupu ukazuje, že vnímání základních pojmů bylo v každé zemi různé. Je cenné to vědět, zvlášť, když se dnes zase bojuje o jednu definitivní pravdu. Domnívám se, že je to velmi důležitá kniha. Kolářově textu jde o osvětlení primárních pramenů a jejich včlenění do tematických celků. Vytkl bych jí velmi nešťastný zlom, strašně široké zrcadlo, malá písmena a husté řádkování. Díky tomu se kniha nečte úplně lehce; ale to jsou jen mechanické potíže. Jinak knihu doporučuji všem, kdo si chce zachovat odstup od dnešního novodobého škatulkování nesmiřitelných názorových táborů v náhledu na interpretaci komunismu. Kniha totiž nahlíží přímo do postojů "uklízečky ze Žďáru", čímž se všem uklízečkám ve Žďáru nad Sázavou omlouvám. To totiž nikdo z novodobých Koniášů na obou stranách, kteří přesně vědí, jak to bylo, ještě neudělal.