„Na některých místech je čas jen nepodstatný a příležitostný jev. Dokud někdo neprohlásí, že čas plyne, nemusí plynout, nebo plyne jen částečně. Události se odbíjejí samy od sebe a vytvářejí spirály a kruhy.“ Po mém pokusu se severským detektivním příběhem, jsem se vrhla hned na další, následovalo totiž severské podivno, které u mě navíc jednoznačně vyhrálo. Musím přiznat, že mě podivně fantaskní povídky Karin Tidbeckové více méně (spíš víc) ohromily, svou zvláštní, až bizarní, a taky melancholickou atmosférou, vyvolávající zvláštní pocity. A tak se při čtení střídaly úžas s pocity nepolapitelnosti, poznání s rezignací, možná bych skoro řekla, že do nich Karin Tidbeck přimíchala něco toxického, … nevím, jak jinak si vysvětlit, když se vám usadí v mysli a tam se převalují a roztahují a jen velmi obtížně je odtamtud pak dostáváte pryč :-). Jednoduše musím říct, že tahle směs fantasy, surrealismu a magického realismu, ale taky science-fiction, kterou je možné tyhle povídky vymezit, ale které zároveň všechny takové hranice překračují a roztahují se podle svého vlastního uvážení, i do dalších žánrů, předčila všechna má očekávání. Bylo to čtení děsivě snové, provokativně groteskní, skrytě symbolické, neklidně náznakové, poklidně melancholické, provokativně nereálné, ale i tvrdě realistické … skrze trhlinu v času a prostoru nakukujete do jiných realit a ukazuje se vám tak v ostřejším světle ten náš, skutečný, prostor a čas, který obýváme a v něm pečlivě skryté situace, které se těm bizarním, znepokojivě dost podobají … „Řekneš mi, co to je?“ „To jsou hodinky.“ „A k čemu jsou hodinky?“ „Měří čas.“ … „Tady čas neplyne. Neexistuje, …“ „Jen se podívejte … ručičky s pohybují. Teď čas běží.“ „Ví ta věc, jak plyne čas? Měří čas, nebo se jen pohybuje kupředu a říká tomu čas?“ … „Jak je ale možné, že se ručičky pohybovaly i tady? Slunce tu nevycházelo ani nazapadalo. Cožpak to neznamenalo, že tady se čas zastavil?“ … „Cos to udělala? Pokusila ses měřit čas v zemi, která čas nechce …“

Nádherná ukázka nonsensové tvorby, přestože literární kritici by se mnou v tomto označení asi úplně nesouhlasili. Jenže chce to hodně otevřenou mysl, aby člověk pobral fantazii Karin Tidbeckové, když třeba hned v prvním příběhu porodí hrdinka dítě parnímu stroji. Styl vyprávění je přitom neuvěřitelně kouzelný, hravý a lehce líznutý hororem. Zároveň obdivuji krátký rozsah veškerých prací, přičemž ta nejdelší má bratru dvacet stran, ostatní stěží pět až deset. Významově jde o texty těžko uchopitelné, často jsem i měl problém zpětně zrekapitulovat, o čem že to povídka vlastně byla. Ale obsahově je to plné těch nejniternějších emocí, jež si člověk často ani nepřipouští a které se při čtení nějakým způsobem dostanou na povrch. Tedy alespoň v mém případě tomu tak bylo. Výsledek mi proto hodně připomněl tvorbu australského výtvarníka Shauna Tana, až bych skoro řekl, že je nepřiznaným jednovaječným dvojčetem. Švédsko je však přeci jen trochu z ruky, takže to zůstane jen u mé soukromé teorie.