Skleněný pokoj

[audiokniha] Vážně není moc fér použít reálnou stavbu, která příběh prodává, pro smyšlený život rodiny, která vilu nechala postavit a má vlastní životní příběh. Jejich averze je pochopitelná. Když jsem šla na film, netušila jsem to. Při poslechu audioknihy už ano. Přesto mě příběh oslovil určitou jemností, lidskostí až elegancí (zejména filmové zpracování, psané slovo je chvílemi drsnější) při líčení ne vždy jemných a elegantních vztahů. Přes válečnou hrubost a lidská tápání až za hranicí studu je způsob vyprávění jakoby zahalen noblesou známé brněnské architektury meziválečné doby. Myslím, že prvorepublikový životní styl se autorovi povedl pěkně vnést do příběhu; stejně tak kontrast let následujících. Nesouzním s mnohým, zejména v intimním detailu šlo ubrat, ale zpracování literární i filmové se mi líbilo jako poukázání na provázanost až ubohost malých osudů s bídou a prázdnotou velkých dějin. A když se na příběh díváme skrz skleněný pokoj, který hraje hlavní roli jako otevřený a zároveň průzračný prostor, dá se omluvit i místy přebytečná intimita osudů a postav. Autor je poutavým vypravěčem a umí pracovat s jazykem i atmosférou a Milena Steinmasslová knihu načetla naprosto excelentně, nejlepší audiokniha letošního roku. * TO JE TEN PROBLÉM S ROVNOSTÍ, ŽE JE TO SROVNÁNÍ NA NEJNIŽŠÍM SPOLEČNÉM JMENOVATELI * A nevykládejte mi tu o Benešových dekretech, protože nevěřím, že by v jakékoli civilizované zemi měly nějakou právní sílu.

První malé minus, za které nemůže ani autor, ani překladatel: V době koronavirové jsem četla z mobilu (knihovnu mi zavřeli, knihy, s ohledem na mé skříně plné knih, až na výjimky, nekupuju…). Knížku musím držet v ruce, musím si ji osahat, stránky musí šustit, musím listovat, vracet se, každá kniha je jiná, originál. Ne tak sterilní text v protivně svítícím mobilu, který mi ještě tu a tam skáče sem, tam, jen se dotknu displeje… Druhé minus: U mě to bylo asi opačně; nejdřív jsem před šesti lety navštívila vilu Tugendhat a zamilovala se do ní, moc jsem se pak zajímala o osud jejích stavebníků i stavitele, teprve nyní jsem četla knihu. Z toho důvodu je asi jasné, že fiktivní vlastníci s vymyšlenými osudy a fiktivní architekt mě nemohou nadchnout… Překladatel tomu navíc nasadil korunu, protože v originále nejmenované město označil jako Brno, takže podobnost již není jen čistě náhodná. Chápu výtky dcer manželů Tugendhatových. Třetí minus: milostné vztahy mi nevadí, trojúhelníky taky ne, erotika taky ne, je to součást života, ale proboha proč je toho tady tak moc? Přes to všechno velké plus za vlastní vilu Tugendhat – popisy vily, skleněného pokoje - glasraum – jsou prostě úžasné. Autor přesně pochopil – a velmi zdařile přenesl na čtenáře - genialitu a působivost toho domu… A pak samozřejmě autorovi palec nahoru za to, že se věnuje ve svých knihách českým dějinám a českému prostředí. Oslovilo mě to již u Pražského jara a ze stejného důvodu se chystám na Mendelova trpaslíka.

Komentář píši už docela dlouhý čas po přečtení románu a zjišťuji, že to není dobře. První a bezprostřední dojmy z knihy se tiše vytrácejí a blednou a je to znát. Na druhé straně jsem mezitím viděl film Skleněný pokoj a mohu trochu srovnávat, doufám, že to není kontraproduktivní. V knize je například větší prostor věnován samotnému vzniku vlastního domu (románově Vila Landauer) a diskuzích o něm, jak mezi architektem (románově von Abt) a zadavatelem (v knize podnikatel Landauer), tak mezi manžely Landauerovými - Liesel a Viktorem. To chápu, to je přirozené, v knize je na to větší prostor, film musí být více akční. V románu jsou zajímavě popsány názory na dům u různých generací. Liesel je svým domem nadšená, snad i proto, že ona postupně projevovala větší invenci v požadavcích na dům a diskuzích s von Abtem a pochopení pro architektův přístup, než Viktor. --- Viktor vytahuje z kapsy dopis a čte: “Mám představu domu, který se nebude podobat žádnému jinému, představu životního prostoru, který mění své funkce podle přání svých obyvatel, místa, které je přirozené, ale zároveň stojí mimo přirozenost… Tak to píše on. Nevím přesně, co tím chce říct.“ „Mně to připadá krásné.“ „Rozhodně je to jiné. Jako ten obchodní dům, co staví Baťa na Jánské. Ale chceme my žít v obchoďáku?“ „Ztrácíš nervy, Viktore. To tys chtěl dům budoucnosti, a teď se zdá, že bys raději solidnost let minulých.“ Lieselina matka podrobila dům kritickému pohledu devatenáctého století. „Je to jako kancelář“, prohlásila nesouhlasně. „Jako laboratoř, jako nemocnice. Rozhodně ne domov!“ „Mami, tohle je budoucnost.“ „Budoucnost!“ odsekla starší žena a znělo to jako nadávka. Ale Viktor a Liesel sledovali, jak kolem nich vyrůstá jejich budoucí svět a měli za to, že je svým způsobem dokonalý, že je to dokonalý prostředek pro bydlení a život. ………. Do skleněného pokoje nainstalovali onyxovou stěnu … zdálo se , že kámen zachycuje světlo, zastavuje ho, odráží zpět, teplejší o měkký, jakoby ženský dotek a nakonec, když slunce stálo nad Špilberkem a svítilo přímo skrz skleněnou stěnu, rozzářil se onyx ohnivou červení. „Kdo by to byl řekl,“ poznamenala Hana, když to poprvé viděla, „tolik vášně v mrtvém kameni.“ --- Hana – další výrazná postava románu – její citovaný komentář k domu vystihuje její románový charakter - zde se jeví trochu jako sexuální predátor „spíše lesbického charakteru“, ovšem není v tom sama. Ptal jsem se, zda tento její příběh v knize musel být. Románově přidaný do příběhu domu. Ve filmu, vrátím-li se k porovnávání, je to naopak - příběh Liesel – Hana je nosným motivem a dům je jenom kulisou. I když to může být optický dojem, přece jenom vměstnat více než 400 stran knihy do běžné metráže filmu, je asi problém. Ale i to je, podle mne rozdíl mezi románem a filmem. Výrazný rozdíl, zřetelný právě v závěru knihy a filmu. Ale jak jsem už napsal, film je jiný formát a má na to právo. Můj komentář se má primárně týkat románu a ten je podle mého názoru komplexnější a u mne vyhrává, a poslední kapitola „1990“ knihy je podle mne skvělým finále celého románu. Snad jenom může trochu zarazit věta: „Chodí sem návštěvníci, znuděné skupinky z bratrských států socialistického bloku – hlavně odborářské delegace a papaláši...“ - V roce 1990 už socialistický tábor v podstatě neexistoval, ale z kontextu je možno chápat vztah věty k létům do roku 1989, takže v tom není třeba hledat problém. Dům prochází dějinnými etapami, jako republika sama a mění se v nich jeho poslání – vysněný domov pro rodinu v době vzniku, před válkou, biometrická laboratoř pro zkoumání genetického profilu Židů za německé okupace. Krátká epizoda s ruskými vojáky při osvobození v roce 1945, jakási ozdravovna či klinika pro děti postižené obrnou za „socialismu“. Pak období výstižně přirovnávané k nemoci encephalitis lethargica Tomášem, doktorem kliniky: --- “...Zrovna jako tahle země, přesně to se tu teď děje. Myslíte, že za šest měsíců mne tu najdete? Kdepak. Budu zametat chodníky nebo něco podobného. Tahle země upadá znovu do kómatu. Jen Bůh ví, jestli se ještě někdy probudí.“ --- A všemi metamorfózami dům provází Josef Laník, bývalý domovník, který přežije všechno... Každopádně, přečíst si knihu i vidět film, stojí za to, i když každý z nich umožní čtenáři nebo divákovi trochu jiný pohled. Nebo právě proto.

[audiokniha] Vážně není moc fér použít reálnou stavbu, která příběh prodává, pro smyšlený život rodiny, která vilu nechala postavit a má vlastní životní příběh. Jejich averze je pochopitelná. Když jsem šla na film, netušila jsem to. Při poslechu audioknihy už ano. Přesto mě příběh oslovil určitou jemností, lidskostí až elegancí (zejména filmové zpracování, psané slovo je chvílemi drsnější) při líčení ne vždy jemných a elegantních vztahů. Přes válečnou hrubost a lidská tápání až za hranicí studu je způsob vyprávění jakoby zahalen noblesou známé brněnské architektury meziválečné doby. Myslím, že prvorepublikový životní styl se autorovi povedl pěkně vnést do příběhu; stejně tak kontrast let následujících. Nesouzním s mnohým, zejména v intimním detailu šlo ubrat, ale zpracování literární i filmové se mi líbilo jako poukázání na provázanost až ubohost malých osudů s bídou a prázdnotou velkých dějin. A když se na příběh díváme skrz skleněný pokoj, který hraje hlavní roli jako otevřený a zároveň průzračný prostor, dá se omluvit i místy přebytečná intimita osudů a postav. Autor je poutavým vypravěčem a umí pracovat s jazykem i atmosférou a Milena Steinmasslová knihu načetla naprosto excelentně, nejlepší audiokniha letošního roku. * TO JE TEN PROBLÉM S ROVNOSTÍ, ŽE JE TO SROVNÁNÍ NA NEJNIŽŠÍM SPOLEČNÉM JMENOVATELI * A nevykládejte mi tu o Benešových dekretech, protože nevěřím, že by v jakékoli civilizované zemi měly nějakou právní sílu.

První malé minus, za které nemůže ani autor, ani překladatel: V době koronavirové jsem četla z mobilu (knihovnu mi zavřeli, knihy, s ohledem na mé skříně plné knih, až na výjimky, nekupuju…). Knížku musím držet v ruce, musím si ji osahat, stránky musí šustit, musím listovat, vracet se, každá kniha je jiná, originál. Ne tak sterilní text v protivně svítícím mobilu, který mi ještě tu a tam skáče sem, tam, jen se dotknu displeje… Druhé minus: U mě to bylo asi opačně; nejdřív jsem před šesti lety navštívila vilu Tugendhat a zamilovala se do ní, moc jsem se pak zajímala o osud jejích stavebníků i stavitele, teprve nyní jsem četla knihu. Z toho důvodu je asi jasné, že fiktivní vlastníci s vymyšlenými osudy a fiktivní architekt mě nemohou nadchnout… Překladatel tomu navíc nasadil korunu, protože v originále nejmenované město označil jako Brno, takže podobnost již není jen čistě náhodná. Chápu výtky dcer manželů Tugendhatových. Třetí minus: milostné vztahy mi nevadí, trojúhelníky taky ne, erotika taky ne, je to součást života, ale proboha proč je toho tady tak moc? Přes to všechno velké plus za vlastní vilu Tugendhat – popisy vily, skleněného pokoje - glasraum – jsou prostě úžasné. Autor přesně pochopil – a velmi zdařile přenesl na čtenáře - genialitu a působivost toho domu… A pak samozřejmě autorovi palec nahoru za to, že se věnuje ve svých knihách českým dějinám a českému prostředí. Oslovilo mě to již u Pražského jara a ze stejného důvodu se chystám na Mendelova trpaslíka.

Komentář píši už docela dlouhý čas po přečtení románu a zjišťuji, že to není dobře. První a bezprostřední dojmy z knihy se tiše vytrácejí a blednou a je to znát. Na druhé straně jsem mezitím viděl film Skleněný pokoj a mohu trochu srovnávat, doufám, že to není kontraproduktivní. V knize je například větší prostor věnován samotnému vzniku vlastního domu (románově Vila Landauer) a diskuzích o něm, jak mezi architektem (románově von Abt) a zadavatelem (v knize podnikatel Landauer), tak mezi manžely Landauerovými - Liesel a Viktorem. To chápu, to je přirozené, v knize je na to větší prostor, film musí být více akční. V románu jsou zajímavě popsány názory na dům u různých generací. Liesel je svým domem nadšená, snad i proto, že ona postupně projevovala větší invenci v požadavcích na dům a diskuzích s von Abtem a pochopení pro architektův přístup, než Viktor. --- Viktor vytahuje z kapsy dopis a čte: “Mám představu domu, který se nebude podobat žádnému jinému, představu životního prostoru, který mění své funkce podle přání svých obyvatel, místa, které je přirozené, ale zároveň stojí mimo přirozenost… Tak to píše on. Nevím přesně, co tím chce říct.“ „Mně to připadá krásné.“ „Rozhodně je to jiné. Jako ten obchodní dům, co staví Baťa na Jánské. Ale chceme my žít v obchoďáku?“ „Ztrácíš nervy, Viktore. To tys chtěl dům budoucnosti, a teď se zdá, že bys raději solidnost let minulých.“ Lieselina matka podrobila dům kritickému pohledu devatenáctého století. „Je to jako kancelář“, prohlásila nesouhlasně. „Jako laboratoř, jako nemocnice. Rozhodně ne domov!“ „Mami, tohle je budoucnost.“ „Budoucnost!“ odsekla starší žena a znělo to jako nadávka. Ale Viktor a Liesel sledovali, jak kolem nich vyrůstá jejich budoucí svět a měli za to, že je svým způsobem dokonalý, že je to dokonalý prostředek pro bydlení a život. ………. Do skleněného pokoje nainstalovali onyxovou stěnu … zdálo se , že kámen zachycuje světlo, zastavuje ho, odráží zpět, teplejší o měkký, jakoby ženský dotek a nakonec, když slunce stálo nad Špilberkem a svítilo přímo skrz skleněnou stěnu, rozzářil se onyx ohnivou červení. „Kdo by to byl řekl,“ poznamenala Hana, když to poprvé viděla, „tolik vášně v mrtvém kameni.“ --- Hana – další výrazná postava románu – její citovaný komentář k domu vystihuje její románový charakter - zde se jeví trochu jako sexuální predátor „spíše lesbického charakteru“, ovšem není v tom sama. Ptal jsem se, zda tento její příběh v knize musel být. Románově přidaný do příběhu domu. Ve filmu, vrátím-li se k porovnávání, je to naopak - příběh Liesel – Hana je nosným motivem a dům je jenom kulisou. I když to může být optický dojem, přece jenom vměstnat více než 400 stran knihy do běžné metráže filmu, je asi problém. Ale i to je, podle mne rozdíl mezi románem a filmem. Výrazný rozdíl, zřetelný právě v závěru knihy a filmu. Ale jak jsem už napsal, film je jiný formát a má na to právo. Můj komentář se má primárně týkat románu a ten je podle mého názoru komplexnější a u mne vyhrává, a poslední kapitola „1990“ knihy je podle mne skvělým finále celého románu. Snad jenom může trochu zarazit věta: „Chodí sem návštěvníci, znuděné skupinky z bratrských států socialistického bloku – hlavně odborářské delegace a papaláši...“ - V roce 1990 už socialistický tábor v podstatě neexistoval, ale z kontextu je možno chápat vztah věty k létům do roku 1989, takže v tom není třeba hledat problém. Dům prochází dějinnými etapami, jako republika sama a mění se v nich jeho poslání – vysněný domov pro rodinu v době vzniku, před válkou, biometrická laboratoř pro zkoumání genetického profilu Židů za německé okupace. Krátká epizoda s ruskými vojáky při osvobození v roce 1945, jakási ozdravovna či klinika pro děti postižené obrnou za „socialismu“. Pak období výstižně přirovnávané k nemoci encephalitis lethargica Tomášem, doktorem kliniky: --- “...Zrovna jako tahle země, přesně to se tu teď děje. Myslíte, že za šest měsíců mne tu najdete? Kdepak. Budu zametat chodníky nebo něco podobného. Tahle země upadá znovu do kómatu. Jen Bůh ví, jestli se ještě někdy probudí.“ --- A všemi metamorfózami dům provází Josef Laník, bývalý domovník, který přežije všechno... Každopádně, přečíst si knihu i vidět film, stojí za to, i když každý z nich umožní čtenáři nebo divákovi trochu jiný pohled. Nebo právě proto.