Krásný komiks, o to víc, užije-li vás na snovou poetiku Neila Gaimana. Jenže já na Sandmanovi od počátku obdivoval především to spojení originálního děje a neobyčejné fantazie. Časem stoupl kultovní post série natolik, že člověk aby pomalu zkoumal každé napsané slovo, jestli v něm není ukrytý nějaký dvojsmysl, trojsmysl a jiný vícesmysl. Jistě, Pán snů je bezesporu legendou a zcela zaslouženou - ale prostě mi chybí ten gejzír nápadů, které první dvě alba vychrstla do světa. Věčným nocím se tuhle mezeru zaplnit nepodařilo. Jsou tím, čím jsou - doplňkem k celé řadě, příjemným návratem do rodiny Věčných; hrstí střípků, které si fanoušci s láskou zasadí na ta správná místa. Domeček pro panenky to není, ale Sandman je to pořád. Kromě Gaimanova spisovatelského umění můžete obdivovat nádhernou kresbu/malbu mistrů jako je Frank Quitely, Milo Manara, Glenn Fabry, P. Craig Russell či Miguelanxo Prado. Pro ty náročnější pak avantgardní Barron Storey a Bill Sienkiewicz. Na své si přijde každý.

V pevné vazbě a pěkné (ty jo, ono to má pod přebalem něco jako kůži, to je cool). Povídky o Sandmanovi mi dělají radost. Ne, že by snad hlavní dějová linie ucelených příběhů byla špatná, u Údobí mlh nebo u Blahovolných jsem tekl blahem, ale povídky mají něco do sebe. Zvlášť delirium. Sakra, někdo si musel střeli kvalitní materiál, přímo do žíly aby něco takového splodil. Při čtení deliria máte opravdu pocit deliria. Jakoby vám někdo na gesicht plácl mokrý igeliťák a vy se nemohli ani pořádně nadechnout. Nedávalo to smysl, přitom dávalo. Krom deliria tu řádí i ostatní z Rodiny, nikdo není pozadu. Až na Osud ale to se dalo čekat, ten se prostě nemění. Doporučuju i těm, kteří Sandmana ještě nečetli.