Sergej Lukjaněnko je jeden z mála ruských spisovatelů, které jsem schopen číst. Ne že by v Rusku nevznikala kvalitní literatura, ale jednoduše mě míjí náturou i vyzněním. Závada čistě na mém přijímači. Co se Rytířům Čtyřiceti ostrovů upřít nedá, je lehkost - jazyková, příběhová a námětová. Z celého vyprávění čiší nostalgie nad ztrátou dětských her a mizérie z neústupného příchodu dospělosti. Šílené dobrodružství party záhadně unesených dětí, které se snaží přežít a utéct z neméně záhadného světa, má sice neuvěřitelný spád, ale nějak jsem do vší té skryté alegorie nebyl schopen proniknout. Nebo možná hledám nadstavbu tam, kde žádná není. Každopádně samotná dějová linka se nese v duchu předimenzovaného dobrodružství, v němž každé odkryté tajemství přináší několik nových. Jenže vyústění bohužel nepřineslo kýžené pochopení celku, ve které jsem nadějně doufal, a tak se raději vrátím k mé oblíbené Knoflíkové válce Louise Pergauda, kde alespoň vím, za jaký konec provazu táhnout.

Variace na Pána much. Vlastně, paradoxně, až tato kniha ve mně vzbudila zájem přečíst si dílo Williama Goldinga. Souhlasím s názorem, že je poznat, že se jedná o prvotinu. Autor ještě není vypsaný. Přesto doporučuji jako doplnění ke komplexnějšímu pohledu na Lukjaněnkovu tvorbu.