Nevím, nakolik bude tahle knížka srozumitelná dětem, kolik roků by měli posluchači, případně čtenáři mít, ale já jsem lapena a tuze spokojena. Nejen Rozárka a Černý Petr (jindy Petr Černý), ale taky Vasil, Isidor Spanilý a Igor Plísňový. A dále bytosti z lesa, mlýn na báby a hasačert! Pro mne úžasné, objevné (mlýn samec a mlýn samica) a libozvučné čtení, počínaje první básničkou a konče epilogem; tenhle knižní poklad potřebujeme mít v knihovně! „Když bytosti přišly do zahrady o podzimní rovnodennosti, pálilo se na zahradě spadané listí. Vonělo jesení a dým se mísil se šerem. Toho večera Rozárka poprvé potmě pootevřela okno do zahrady. Nechtěla nic říct ani zahulákat, jen možná těm bytostem ukázat, že se jich už nebojí. Fííí a byly pryč, nebo nebyly vidět. Zaprůvanilo to a na rozečtené knížce přistál žlutý list.“

Tahle knížka je po grafické i jazykové stránce dokonalá. Čtenář narazí na tolik zajímavých momentů, tolik neotřelých nápadů. V naučné části se dozví mnohé o větrných mlýnech, na stránkách věnovaných příběhu Černého Petra a Rozáry se zas ponoří do pohádkové nálady, do fantazijna a poetiky. Mám ráda originální a netuctové věci a kvality této knížky shledávám. Proto se sama na sebe zlobím, že na mě text nefunguje tak, jak by měl. Pojednání o větrných mlýnech mě bavilo moc, snový příběh o dvou zvláštních bytostech mě ale pro změnu nebavil vůbec. Celé je to (v souladu s ilustracemi) takové tajemné a temné. Příběh je křehoučký, jakoby utkaný z pavučiny. Jako dětský čtenář bych se ho ale bála.