Jsem mimořádně ohromen. Musím se vší upřímností přiznat, že toto jsem nečekal. Nepředpokládal jsem, že to bude špatná kniha, ale že se zařadí na list top tří letos přečtených, to pro mě bylo překvapení. Už název samotný jistým způsobem nutí srovnávat. Kupodivu je však srovnání s Romeem a Julií méně trefné, než srovnání s Rollandovým Petrem a Lucií. A dovoluji si zde tvrdit, s veškerou úctou k panu Rollandovi, že Otčenášek je v každém směru lepší. Plastičnost, s jakou se mu podařilo vykreslit tmu, je naprosto úžasná a počas celého čtení mě fascinovala. Od začátku knihy, do jejího konce jsem nebyl ve svém pokoji, ale v temné komůrce, za jejímiž zdmi hrozí nebezpečí, usilující o holý život. A tma je v ní nekonečná. Ano, ustupuje, když příjde Pavel. Tehdy přebírají vládu nad strachem, smutkem a nejistotou – tmou – pocity štěstí, lásky a něžnosti – světlo -, ale tma se nikdy nevzdává. Nikdy. A vždy se vrací a vystavuje Ester boji podobnému tomu Reovu s Apopem. A konec tohoto boje nastává až s koncem světa. Kniha mi byla o to bližší, že mi Ester hrozivě připomínala jednu slečnu, která je mi blízká a příběh jsem tak prožíval ještě citlivěji. Postava Pavla je mi také velice příjemná, stejně jako postava jeho „táty“ a tovaryše Čepka. A když má dojít ke střetu s postavou zápornou, stává se i nenávist stejně plastickou, jako láska k výše zmíněným. Konec byl strašlivý. Nikoliv neočekávaně, ale stejně jsem celou dobu doufal v jiný konec. Doufal jsem ve světlo. A nepřišlo. Přišla jenom ukázka Otčenáškova mistrovského umu. V jednom bodě se mi dialogy zdály být poněkud nemotorné, ale tento pocit se objevil jenom v jedné kapitole a nepřetrval více než dvě stránky, takže pro knihu nemám vlastně nic jiného, než chválu.

Romeo, Julie a tma je výbornou poválečnou novelou realisticky zachycující tísnivou atmosféru a všudypřítomný strach v Československu za dob druhé Heydrichiády. Děj je navzdory své prostotě a přímočarosti uvěřitelný a znepokojivý. Bohužel ale chápu i kritické argumenty k tomuto dílu i k samotnému autorovi, ať už cílící na Otčenáškovu lásku ke komunismu či na jistou naivitu, která zde může být nalezena. Mně se ale kniha líbila a vřele bych ji doporučil.