Když jsem začal knihu číst, přišlo mi, že předchozí komentář je příliš kritický. Postupně jsem, ale musel uznat, že kniha je docela nezáživná. Když jí porovnám s knihou od Švamberka "Nenech se zas oblbnout", propadá se o několik levelů níže. Především mě srali uměle vytvořené můstky. Rozhovor jakoby nikde nekončí a navazuje s dalším protagonistou z jiné kapely jen při zmínce, že někde něco podobného řekl a myslel si. Dáte si dohromady, kdo z jaké kapely to řekl, ale je to mírně nepřehledné. Další věcí, že se celou knihou táhne vzdychání, co už je a není punk. Obsah, ale vlastně není chybou autora, když jde o rozhovory. I když možná by se mohl ptát na jiné věci, aby to bylo zajímavější. Nemyslím bulvární (aby mě nikdo nechytal za slovo), ale ne stále na to samé. Alespoň dle odpovědí, to tak vypadá. Další věcí je, že jsou v knize nakopírované rozhovory, které jsem již četl v předchozí zmiňované knize. Zajímá mě od mládí punk, hraju punk (lépe zaškatulkovat to nedokážu - dle některých zdejších punkových veteránů, mám špatné základy na to, hrát tuhle muziku - nemlátil mě v dětství fotr, nefetoval jsem, nekradl...),ale většina kapel mě nezajímala (což je subjektivní, přiznávám) a jejich názory byly mnohdy takové, že spíš přesvědčovali sami sebe, že věří a konají to, o čem zpívají. To v předchozí knize byl výběr interpretů pestřejší, zajímavější a upřímnější. Např. rozhovor s Henrym Rollinsem mě zaujal natolik, že si asi přečtu nějakou z jeho knih. Nebo rozhovor s Biafrou. Nebo Ian MacKay (Minor Threat, Fugazzi) - fakt sympaťák. Když jsem poprvé slyšel Waiting room, byl jsem z toho odpálenej a když jsem četl rozhovor s tímto inteligentním člověkem, ještě se mi pohled na kapelu zlepšil....ale to odbočuju - tady se nic podobného nedočtete. Tady je na přebalu Tim Armstrong z Rancid, ale rozhovor s ním žádný. Jen se tam mihne nějaký štěk od Freemana. Prostě tam přes sebe hovoří několik lidí o tom, jak kombinují turné s prací a rodinou. Jak to dřív bylo lepší..... ale někteří píšou (říkají) i pozitivní věci, abych nekřivdil. Ale u některých textů jsem se musel smát trapnosti. Jako když čtete např.: ,,Říkám FUCK velké nahrávací společnosti" - to je v 55ti letech velké gesto. Je to borec, že to dokázal vydat u malý nahrávací společnosti - ale dokazovat tím, jak je velkej pankáč....sorry. Nechci kecat, protože to bylo fakt nepřehledný, ale myslím, že šlo o zpěváka z Pennywise (kteroužto kapelu jsem slyšel poprvé na kompilaci Punk-o-rama, nahrané u Epitaphu - chápete?). Celkově zklamání. Jakoby šlo o nějaké zbytky rozhovorů, nasypané do jednoho koše .... knihy. Přesto nejdu s hodnocením tak nízko, protože jsem si vědom, že kniha nabízí víc pro lidi, které to zajímá.

Tuto útlou publikaci jsem si cíleně nezakoupil (ani jsem to neplánoval), ale dostal jako dárek. Říká se "darovanému koni na zuby nekoukej", ale je to první kniha v mém čtenářském životě, kterou jsem nedočetl. S takhle chaotickou a nepřehlednou úpravou jsem se již dlouho nepotkal. Sám autor působí na portrétu mírně neuspořádaně a pravděpodobně se to promítlo do této skládanky. Jednotlivé profily kapel a umělců jsou nepřehledné, je zde mnoho odboček, výhybek a slepých kolejí. Zatímco punková a hard core hudba se poslouchat rozhodně dá, jejich verbální projevy, zaznamenané způsobem Alexe Švamberka, se číst moc nedají. Vše je v jedné lini : drogy, neuspokojivé sociální prostředí, problémová minulost, spásný zájem o hudbu, zakládání kapel, uvědomění si nebezpečnosti návykových látek, opětovné problémy, ztráty spoluhráčů a přátel, neujasněná a nejistá budoucnost, zkrátka "No Future". Před 40 lety lety bych to pochopil, ale těm chlapíkům, či děvčatům již není patnáct, nebo dvacet. Dostal jsem se, s velkým přemáhánímm, asi do půlky, dále to nešlo. Přitom hudební články pana Švamberka, se kterými jsem sesetkával na stránkách různých hudebních časopisů, jsem konzumoval bez potíží. Zde, v koncentrované podobě, je to horší. Možná moje chyba. Zatímco popisovaní umělci žádnou budoucnost nevidí, tato kniha ji má jasnou. Bazar, či antikvariát.