Člověk by řekl, že když se konečně vypustí z příběhu otravný Richard se stejně otravnou Kahlan, že příběh bude mít grády. Ale ono ne. Neříkám, že to bylo nějaké špatné - podíváme se do historie a dozvíme se pár informací, které se nám hodí k budoucím knížkám (i k minulým). Ale jsem rád, že nejsem sám, komu se zdá spisovatelův styl psaní někdy hodně zvláštní. A není to jen v téhle knížce, ale ve všech. Jakmile začne nějaké vysvětlovací období, hned vím, že možná dalších třicet stran se budou vracet stále stejné otázky, hrdinové budou nechápaví a já to nějak musím přetrpět.

Čekala jsem trochu víc, než jsem dostala, ale čitelné to bylo. Jen jsem udělala tu chybu, že jsem četla dříve, než jsem přelouskala celou ságu, takže nyní mám pár spoilerů (klíč ke schránkám Ordenu), které mi možná čtení zbylých knih Meče pravdy (skončila jsem u Ohnivé kaskády) trochu pokazí. Doporučovala bych těm, kteří se s Goodkindem ještě nesetkali, začít nejprve Mečem pravdy a toto si nechat nakonec, protože pak možná neocení aplikaci Prvního čarodějova pravidla v prvním díle (viz výše narážka na onen zmiňovaný klíč)... Při čtení jsem začala získávat pocit, že Goodkind je svým nakladatelem placen za počet stran, protože takové natahování jsem dlouho nezažila. Postavy vedou zdlouhavé dialogy na desítkách stran, ve kterých ale řeší v podstatě jen jednu myšlenku, která je čtenáři jasná z první věty. A hlavní hrdinové vedou neuvěřitelně otravné rozhovory stylem: "Já bych to udělal takhle." - "Počkej, proč takhle?" - "Protože..." - "Aha, takže bys udělal tohle!" - "Ano, udělal bych to, protože... a vedlo by to k..." - "Proč by to vedlo k..." - "Protože je nutné udělat tohle..." - "Chápu to dobře, že uděláš tohle?!" - "ano, udělám tohle, protože..." - "Takže uděláš tohle, kvůli tomu, že... a účelem je udělat tamto?" Stejně tak některé odbočky a vysvětlování - neuvěřitelně mne namíchlo, když se Magda vydala za spiritistkou a místo, aby se věnovaly tomu, kvůli čemu Magda přišla, spiritistka jí asi na 8 kapitol začala vyprávět, proč se stala spiritistkou, díky čemuž se vlastně nedostaly k účelu návštěvy. Chvílemi autor vykrádal sám sebe (líčení zvěrstev císaře Sulachana, jeho záměrů, některé rysy hlavních hrdinů), ale jak jsem psala v úvodu, čitelné to bylo a pro fanoušky Richarda a Kahlan je to hezké doplnění ságy. Jen mi přijde, že na to, jak je kniha dlouhá, se toho v ní zas tak moc nestalo a že možná budou následovat díly další. Vždyť jsme se ani nedostali ke stavbě věží...