"jakoby škvírou mezí záclonami proklouzl dovnitř bledý stín odcházejícího dne" "jako něžné jizvy vám v písečných dunách vašeho srdce zanechává subtilní vlny" - pro takové věty - - pro všudypřítomný jazz- "aspoň hrubou představu jste si o té hudbě udělat zvládli, ne?" - pro všechny ty imaginární svety - "vy jste se (ale) nezatoulali do žádného imaginárního světa, ani se vám právě nezdá žádný hyperrealný sen" - pro tu svéráznou výpověď o znepokojivých životních cestách - - pro to, že je to stále a stále zvláštní - - pro to přemýšlení o věcech - " které se občas přihodí a vnitřně hluboce zneklidní" - pro ty nejpodivnější intimní pocity - o kterých se dá vyprávět jen a jen v 1. os. jed. č., protože to je možná ten jediný způsob jak se s podivnostmi mysli vypořádat - "hlavu máš na krku právě od toho, abys přemýšlel" Příběhy jež nemají závěr, podivné situace, jež zůstávají nečitelné, tady ale všechny principy světa, nebo závěry, nejsou důležité, není třeba vědět, protože důležitá je jen smetana, lidského života. A takhle knížka je jí plná! Přesně tak, jak jsem u pana Murakamiho zvyklá :-) ... ... zní jako jazzové tóny, když Charlie Parker hraje bez doprovodu sólo na altsaxofon, svěží a přímé, bez dalších zbytečností... "To už se tak občas stává, že se vám něco zdá a přitom jasně víte - tohle je sen - a cítíte zvláštní pohnutí nad tím, že je mí v mém snu přáno cítit tak svěží vůni kávy." Tak proto!

Pan mistr nám zase připravil kvalitní zákusek. Ovšem čtení povídek na mě udělalo jiný dojem než čtení jeho románů (např. Komturova smrt, Kafka na pobřeží apod.). V povídkách bylo méně fikce a více reality. Párkrát mě napadlo, jestli se nejedná o střípky z autorova života, které mu posloužily jakožto odrazový můstek pro napsáno dalšího příběhu. Doslov Jana Bělíčka mi pak mou domněnku částečně potvrdil. Některé povídky se četly lépe, měly náboj a zajímavý děj, jiné, jako ta o baseballu mě nebavily. Ale to je v pořádku. Díky těm pro mě horším mohly vyniknout ty lepší. A asi nejvíc mě pobavila ta s tou opicí. Dlouho jsem nedokázala pochopit, proč je zrovna opice na přebalu knihy. :-D Jinak jsou ale některé příběhy plné otázek, na které Murakami standardně nedává odpověď a nechává na svých čtenářích, aby si ji domýšleli sami. A to mě na jeho knihách a příbězích nesmírně baví. A sem tam se v nich dá najít i nesmírně hluboká myšlenka, jako za následující. "Dle mého názoru je láska palivem nenahraditelným pro naše přežití. Může pravda jednoho dne skončit. Anebo nemusí vydat žádné plody. I pokud však zmizí anebo zůstane nenaplněná, mohou nám přesto zůstat vzpomínky na to, že jsme někoho milovali, že jsme byli do někoho zamilovaní. I ty nám mohou být vzácným zdrojem tepla. Bez kterého by pak z lidského srdce - a z opičího jakbysmet - zbyla jen mrazivá prázdná poušť. Na jejíž půdu sluníčko nezasvitne, jak je den dlouhý. Kde nerostou byliny klidu ani stromy naděje." (s. 143)