Kolektivní bytost Apollo Papadopulos měl být kapitánem vesmírné lodi Konsenzus při její výpravě Trhlinou k neznámým světům, místo toho odhaluje tajemství, které si s sebou odnesli příslušníci první Komunity. Její členové spáchali hromadný exodus, devět desetin lidstva tak zmizelo neznámo kam. Na Zemi zůstal pouze poslední z nich - Malcolm Leto, a ten rozhodně není úplně v pořádku. Pro Paula Melka je Prstenec singularity vstupem do hvězdné společnosti autorů sci-fi (prestižní ocenění za nejlepší debut roku). A je to vstup plnohodnotný, originální a celistvý. Zúročil v něm všechno své nadšení pro velké sci-fi opusy a dokázal ho naládovat souvislou, plnokrevnou myšlenkou. Možná proto, že je to jeho první dlouhometrážní pokus, je jeho dílko úžasně svěží a napínavé. A také trochu klame tělem. Na začátku to vypadá, že půjde o space operu, multifunkční let do vesmíru a izolovanou komunitu, místo toho se příběh rozvine do dobrodružné odysei skrz amazonskou džungli, pouštní Kongo a vesmírný Prstenec, obkružující Zemi. Do toho problematika kolektivního vědomí, genetických manipulací a odpovědnosti jedince vůči skupině, lidem okolo a světu. Když jsem knihu otevíral, nic moc jsem od ní nečekal, když jsem ji zavíral, bylo mi líto, že je už konec.

Nebyl to úplně špatný SF román, nápad dobrý a prostředí perfektní, přesto sem nedokázal do děje úplně zapadnout, po dočtení sem neměl vůbec žádný pocit. Možná moje chyba, kdo ví.