Bobova dobrodružství pokračují druhým dílem a nezdá se, že by Dennis E. Taylor přicházel o dobré nápady. S entuziasmem nadšeného fanouška dál komplikuje život hrdinovi i všem jeho nakopírovaným verzím. Naneštěstí vyprávění tříští do tolika dějových linií, že se zákonitě nezvládá plnohodnotně věnovat všem, přičemž na ty nejpodstatnější mu zbylo paradoxně nejméně prostoru. Alespoň takový pocit jsem si z toho odnesl. Jsou zde detaily, které mě bavily ohromně, a těch takřka čtyři sta stran se čte prakticky samo. Celkově však převládá nejistota, kam že to autor chce trilogii dovést. Protože tak, jak jsou karty rozdané, by za a) mohl pokračovat do nekonečna, za b) jeho spasitelský komplex začíná být extrémní. Jako jo, má na to věk, ale dělat z počítačového nerda poloboha kosmických rozměrů, který si jako jediný dokáže poradit s nástrahami nekonečna, to se mi tráví těžko. Přičemž lidstvo tady figuruje jen proto, aby odhalovalo svou temnou tvář, a v tomhle ohledu už to začíná být docela nuda.

Bobové pokračují ve svém díle a nadále se nadšeně kopírují za neustálých narážek na Star Trek a jiné SF šlágry. Stále je to svižné, příjemné čtení, které se nezadrhává a které bez nesnází přeletíte za víkend. Problémy tu ovšem vidím dva. Jednak Bobiverzum postihla vcelku pochopitelná stagnace, protože Taylor vystřílel většinu svých nápadů hned v první knize a nyní sledujeme spíš pokračování původních linek než nějaké nové, a ty navíc díky UPK už postrádají takové to napětí z možného nebezpečí v další soustavě. Zadruhé je Mnoho zcela očividně jen přemosťovací díl a je to poznat. První bylo rozehrání, třetí bude konflikt a tohle je takový ten nutný mezičlánek. Světy ovšem vyhledám určitě.