A na závěr třešnička o čtyřech chodech (takže třešnička velikosti radioaktivní kravičky). U mě bezkonkurenčně vedou Hoši z Jihu společně s Krví a whisky, dvě povídky, které už kdysi vyšly v Crwi. Svatý zabiják ani Příběh vy-víte-koho nejsou špatné, jen je to trošičku monotematická tragika, okořeněná brutálním násilím, antipatií ke křesťanství a tím nejhrubším cynismem. Tedy vším tím, co mám na Garthu Ennisovi rád, proto nemůžu říct, že by nějak výrazně zklamal. Jen je to prostě nic proti ničemu - i když jsem teď epizody četl, nijak mě to zpětně nenutí přehodnotit svůj pohled na dané postavy v celé kazatelské sáze. Žádná zapeklitost, žádné překvapení, žádné pivo zdarma. Naopak etuda s Jodym a T. C. mě přiměla ty postavy začít milovat, přestože jde o ty největší parchanty v sérii a Cassidyho výlet do New Orleans musí zkrátka udělat radost každému antifanouškovi neogotických upírů. Ve finále tedy spokojenost a předsevzetí k tomu pustit se jednou do Preachera znovu, pěkně komplet v kuse.

Dillon a poslední sešit, to jediné bylo na tomhle díle luxusní, co se kresby týče. Neříkám, že to bylo špatný, dějově mě i Pradávna historie bavila, jenom provedení Pugha mě nenažhavilo, spíš zchladilo. Ale nejvíc jsem se bavila u Příběh vy-víte-koho.