Děj závěrečného alba šlape daleko svižněji, než poslední dvě, ale z příběhu dost čpí, že Garth Ennis už jednoduše nevěděl kudy kam, a tak se rozhodl všechno uzavřít. Což by mi tolik nevadilo, kdyby konce jednotlivých linií přicházely v průběhu předchozích osmi alb, a ne najednou, teď a tady, čistě jen z důvodu, že proto. Navíc náboženský podtext je zcela upozaděn a prim hraje síla přátelství a lásky, jak jinak než s notnou dávkou poetického cynismu. Takže omáčka o Bohu, andělech, Genesis - bez toho všeho by se série nakonec vlastně i obešla. Člověka to trochu nutí zapřemýšlet, jestli autoři od začátku tušili, kam chtějí všechno směřovat, anebo počáteční nápaditost prostě jen uvadla s přibývajícími díly. Přesto je pro mě Alamo solidním zakončením. Nejvíc oceňuji finále, které přichází na posledních stranách, v nichž se události dozvídáme flashbackovým postupem. Sice se to lehce tluče s předešlým megalomanstvím, ale možná je to dobře. Celé poselství tak vyzní daleko lépe a syrověji.

Přestože jsem tohle závěrečné veledílo nemohla vnímat všemi smysly (to klasické otáčení stránek mi chybělo), užila jsem to naprosto dokonale. Moc dobré, ale je tady ta druhá strana. Už je konec...