Literární jednohubka. Dva dny v normalizačním Československu pohledem Američana. Intelektuální fakování.

Na rozdíl od Rothova veledíla Lidská skvrna se zdá tato útlá knížka jako povrchní literární počin regionálního spisovatele. Smutné na celé věci je, že dokonale vystihuje, jaká je naše národní povaha, a to nejen v normalizační éře 70-80 let. Národní zloba znovu prorůstá do současnosti a velkou úlohu hrála i v době německé okupace. Co vedlo a i dnes vede lidi k něčemu tak nízkému, jako bylo udání? „Vesměs to byly a jsou naprosto obyčejné emoce jako závist, zášť, žárlivost, opovržení, strach či hněv. Nejčastěji však nenávist. Řada lidí, kteří někoho udali, také nebyla schopná dohlédnout všech důsledků svého často nepromyšleného jednání. Ferdinand Peroutka napsal: "Ve shonu našeho opožděného vývoje nemohlo nic u nás zapustit kořeny dosti hluboko. Těm všem myšlenkám, které u nás přešly, chyběla solidnost toho, co dlouho zraje na vlastní půdě. To platí i o tom, co nás bystřilo i měkčilo. Nevybudovali jsme si tradice dosti klidné, které jediné mohou býti oporou povaze. Mnoho myšlenek nás jen poprášilo. Naše historie rozšiřovala mozek, ale neposilovala organismus. A tak vše, co děláme, co píšeme, oč se pokoušíme, má jaksi slabé kosti." Rothova kniha není jen o tom jaké to bylo, ale ve velké míře je také o tom jací jsme zůstali.