Fionavarská válka s Temnotou a strašlivým bohem Rakothem Maugrimem pokračuje. Pětice torontských studentů se vrací, aby každý jeden z nich naplnil svůj osud. Přestože je Potulný oheň ve své podstatě jen překlenovacím dílem, jenž nás má dovést od prvotní zápletky k rozhodujícímu střetnutí a velkému finále, rozhodně nespí na vavřínech ani netyje z očekávání věcí příštích. Kay vrhá do ohně další želízka a kuje meče, až se země otřásá. Do obrazu vstupuje král a válečník bájného Avalonu Artuš Pendragon, jen lehce se dotýkající legendy meče (v Kayově provedení je to kopí), vetknutého do kamene, a úřaduje i Divoká smečka vedená dítětem, které rozkazuje. Po celou dobu balancujeme na hraně expresivních emocí - láska, smrt, hrdinství, sebeobětování, touha, bolest, ztráta - aniž bychom sklouzli k lacinému patosu a kašírovanému dobrodružství. Kay to prostě myslí se svými hrdiny smrtelně vážně a jeho zaujetí pro věc je opravdové a nefalšované. Díky tomu mu odpustíte jistou vlažnost ve vedení děje i místy krkolomné dialogy a necháte se spoutat okouzlujícím světem Fionavary.

Opět umně utkané osudy hrdinů, složitě se proplétající chystaným velkým konfliktem na prvním ze světů. Každý z nich dál prožívá poslání, které mu bylo určeno - a ujmou se role se ctí. Autor zapracovává i známou evropskou legendu, což může působit pro někoho rušivě. Ale přivolání ze záhrobí právě těchto dvou bojovníků, kteří se musí bojem ve válce vykoupit za zločin a hřích, je jedním z koření této literární lahůdky. Osobně mě nejvíc dostala asi plavba po moři, souboj s nestvůrou a následující setkání s jedním z bohů. Pokračování příběhu, který se nezapomíná.