Krásná kniha v níž je krásné čtení a jsou v ní i krásné fotografie. Vlastním i předchozí knihy Lucie Bílé a pokaždé z jejich řádků vyzařuje obrovská síla, pokora, štěstí, radost, naděje, moudrost, ale i smutek, pláč... A tak je to i v této knize. Lucie - Hana zůstává stále svá. Je nejen obdivuhodná, skvělá, úžasná zpěvačka, ale hlavně i obdivuhodná, skvělá, úžasná osobnost, žena. Tato knížka má mé velké doporučení.

Lucii jsem vždy vnímala jako ženu, která je v mnohém výjimečná a odlišná od ostatních ve své branži (vždyť kdo vyrábí andílky a růžence, aby je pak prodal a koupil za ně něco, co druhým zkvalitní život?). Někdy na mne na Instagramu vykoukne nějaký ten příspěvek, kde se doširoka usmívá, když má vedle sebe svého partnera. Pobavil mne příběh, jak se seznámili. :-) Nicméně kniha pro mne byla takovým milým a něžným pohlazením. I když Lucie vypráví o tom, co ji v životě způsobilo hlubokou bolest, přesto neztrácí nic ze své noblesy a člověku se chce plakat s její zraněnou duší, chce ji obejmout a alespoň vrátit trošku té lásky, kterou ona věnovala a stále věnuje druhým. "Vnucené dobro nikdy nemůže vynahradit to, co si každý musí prožít a vydobýt sám. Překonat vlastním úsilím veškerá protivenství, jen to přináší sebedůvěru a pocit pravého uspokojení. Jinak člověk za chvíli začne vnímat dobro jako samozřejmost a pak i jako břemeno." (s. 92) Kniha je také vzpomínkou na čas strávený s lidmi, kteří už prošli za duhový most a v neposlední řadě v ní čtenář najde i sebereflexi Lucčiných skutků.